KDO JE PETR JURIŠ

 

Třetím rokem studuji mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Letos zjara se mi naskytla možnost podat si přihlášku na některou ze zahraničních partnerských univerzit za účelem strávit zde jeden semestr na výměnném studijním pobytu. Hned zpočátku jsem věděl, že chci vyrazit dál než jen do Evropy. Nabídka se tímto rozhodnutím podstatně zúžila a já si mohl vybrat ani ne z deseti destinací. Po pečlivé analýze jednotlivých možností mi jasně vyšla jediná – JIHOKOREJSKÝ SOUL! 

BTW jsem velký fanoušek letectví a předtím, než jsem odjel studovat do Koreje, jsem pracoval několik let na letišti v Praze jako handlingový agent. Doufám, že se vám můj blog z Koreje bude líbit. Sledovat mě můžete také na mém Instagramu: https://www.instagram.com/petrjuris/ 

 

Text a foto: Petr Juriš

 

 

 

#12

Lantern Festival – Severokorejská hranice – Vánoce v Soulu – Návrat do Prahy

 

 

Poslední, dvanáctý díl mého blogu o životě vysokoškolského studenta v Jižní Koreji věnuji několika zajímavým místům v Soulu a jeho okolí, která jsem doposud nezmínil, ale přesto navštívil. Kromě toho se dočtete i o tom, jak probíhaly mé poslední dny v této zemi, zkouškové a let na palubě Emirates do Prahy.

 

 

💡  2019 Seoul Lantern Festival

V první řadě bych nerad opomenul Lantern Festival, jenž proběhl už v první polovině listopadu. Konal se na vodním kanále Cheonggyecheon Stream. Téma 11. ročníku znělo „Your Seoul, Dream with Lights.“ K vidění byly desítky osvětlených postav z korejského folkloru v životních velikostech. Atmosféru světel zářících pod noční oblohou pak ještě dokreslovaly mluvené příběhy vycházející z reproduktorů.

 

 

🇰🇵🇰🇷  Severokorejská hranice

MDL (Military Demarcation Line)

Týden před cestou na Filipíny jsem podnikl půldenní výlet s cestovní kanceláří k severokorejské hranici. Běžně se turisté dostávají až do tzv. DMZ (demilitarizované zóny), kdy je součástí trasy i návštěva domků, uprostřed nichž se nachází státní hranice, či možnost rozhovoru se severokorejskými obyvateli. Bohužel během uplynulého podzimu propukla v oblasti prasečí chřipka, a proto byly dočasně v nabídce pouze výlety k tzv. MDL (demarkační linii).

Nejprve jsme zamířili do parku Imjingak. Lze v něm spatřit množství monumentů, fotografií a jiných odkazů referujících o korejské válce (1950-1953) či navštívit vojenský bunkr. U jednoho z památníků se scházejí a klaní Korejci z konfliktem rozdělených rodin. V bezprostřední blízkosti stojí Dokgae Bridge. Dříve sloužil jako železniční most, po němž jezdily vlaky spojující oba státy, byl ovšem zničen bombovými útoky. V současné době návštěvníkům mimo jiné zprostředkovává pohled na severokorejské území. To lze od toho jihokorejského rozeznat velmi jednoduše – nenajdete na něm prakticky žádné stromy, a to hlavně z důvodu rozsáhlé těžby dřeva.

Po asi hodině jsme se přesunuli na Odu Mt. Unification Observatory, další místo, odkud je možné zdálky spatřit Severní Koreu, stejně jako Soul. Návštěvníkům jsou k dispozici zabudované dalekohledy a často se poštěstí, že nabídnou pohled na běžný život obyvatel země nacházející se severně od 38. rovnoběžky. Součástí observatoře je také stálá expozice dokumentující zmíněný válečný konflikt a severokorejskou realitu.

Posledním cílem trasy byl War Memorial of Korea v Soulu. Tam jsem se vypravil už v září, a tak jsem skupinu předčasně opustil, neboť jedna návštěva mi stačila.

Celkově výlet hodnotím negativně. To proto, že za poměrně vysokou částku mi nebyla poskytnuta téměř žádná přidaná hodnota, pominu-li pár zajímavých informací o korejské historii předaných milou průvodkyní. 

 

 

🎄  Vánoce v Soulu

Během adventu jsem se vydal do města nasát vánoční atmosféru. Vzhledem k tomu, že se ke křesťanství hlásí pouhých 30 % Jihokorejců (nutno dodat, že i přesto se jedná o nejrozšířenější náboženství v zemi, neboť většinu obyvatel tvoří ateisté), Vánoce zde nehrají zásadní roli. I tak jsem ale v Soulu spatřil řadu nádherně vyzdobených míst.

Jedno odpoledne jsem spolu s nizozemskou spolužačkou Michelle vyrazil do známé ulice Insadong-gil, pro níž je charakteristické množství obchodů se suvenýry. Poté jsme se přesunuli na Myeongdong Street Food, kde se, jak ze samotného názvu vyplývá, nachází nespočet pouličních stánků s jídlem všeho druhu, od sladkostí přes chipsy či nudle až po maso a mořské plody. Po setmění nás zaujala vánoční světýlka před nedalekým hotelem Lotte a vánoční strom u City Hall, budovy, která plní funkci městské radnice.

Vánoční strom u City Hall měnící svou podobu

O několik dní později se stala cílem další vánoční procházky obchodní čtvrť Gangnam. Tam se mi nejvíce líbila sváteční atmosféra v okolí stanice metra Samseong Station, kde se nachází hned několik zajímavých objektů. Nejznámějším je bezesporu socha Gangnam Style ztvárňující lidské ruce. Dílo bylo vytvořeno před několika lety ke stejnojmenné písni od zpěváky Psy, jejíž videoklip se stal jedním z nejsledovanějších videí na YouTube vůbec. Pár metrů opodál se nachází obchodní dům COEX Mall spolu s knihovnou Starfield Library, jejíž moderní design a především vysoké regály s knihami mi vyrazily dech. Hned před tímto komplexem stálo zimní kluziště společnosti Chanel a fotokoutek Milky. Nakonec zmíním ještě dvě zdejší lákadla, která mě zaujala, ale bohužel se mi nepodařilo vypátrat jejich oficiální názvy. Prvním z nich je koule na třístupňovém podstavci, připomínající Summit G20, který Soul hostil v roce 2010. Druhým pak asi desetimetrový památník s prstencem, na němž jsou uvedeny názvy několika států v různých jazycích a čísla. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, na co přesně odkazuje a nevědí to ani mnou oslovení korejští kamarádi. Někteří dokonce ani nemají tušení, že se takový monument v Soulu nachází.

Vánoční atmosférou žilo také Paradise City, hotel a obchodní pasáž nacházející se na letišti Incheon. Ačkoliv se tento komplex pravidelně dostával do hledáčku mé zrcadlovky při spottingu, nikdy předtím jsem jej nenavštívil. Inspirovaly mě až mé známé letušky z ČSA, které toto místo pravidelně vyhledávají.

 

 

🎓  Zkouškové

Závěrečné zkouškové trvalo stejně jako v půlce semestru pouze týden. Veškeré zkoušky proběhly písemnou formou a příprava mě zdaleka nevyčerpala do takové míry, jako tomu bývá na VŠE. Svou zásluhu na tom měla bezesporu povinná docházka na veškeré hodiny a také fakt, že vyučující dávali studentům k dispozici prezentace, jejichž obsah v podstatě plně stačil pro úspěšné složení testů. Zdárně se mi podařilo dokončit i kurz modelování 3D objektů, který mi celý semestr přiváděl noční můry.

Po zkouškách nastal čas na památeční fotku. Její realizace nebyla jednoduchá, ale s výsledkem jsem spokojen

 

 

📸  Poslední setkání s korejskými spottery

V posledním týdnu jsem se naposledy sešel se všemi korejskými spottery, se kterými jsem během podzimu navázal kontakt.

Pracovně vytížený designér Chansik Shim mě pozval na večeři. Vybral vcelku zapadlou restauraci ve čtvrti Insadong, jídlo ovšem bylo velmi chutné. Dal jsem si korejské BBQ s nudlemi se zeleninou a sezamem, on šel jako minule do mořských plodů.

Se středoškolským studentem YoungKyun Shinem jsme se setkali na letišti Gimpo, odkud měl z pravidelné revize odlétat jihokorejský vládní Boeing 747. Vzal mě na pro mě doposud neznámé místo, odkud se dají fotit line-upy na RWY 32L/R. Měli jsme velké štěstí, vyšlo nám počasí a zmíněné letadlo skutečně odstartovalo, neboť do poslední chvíle nebylo jisté, zda se tak skutečně stane.

Den před odletem domů jsem zamířil na poslední spotting na Incheon, kde jsem se sešel s dalšími několika spottery. Ti mi ukázali zákoutí, které bylo dříve jedním z hlavních spotů tohoto letiště, ale následně celou oblast uzavřeli, prý z důvodu častého zdržování mladých párů kempujících zde a oddávajících se sexuálním radovánkám. Škoda. Místo je sice pěšky o něco vzdálenější a hůře dostupné než ta ostatní, ale vědět dřív, že lze zábrany elegantně obejít, určitě bych tam čas od času vyrazil strávit slunečné odpoledne.

 

 

✈️  Let EK323 ICN-DXB (21.12.2019)

Emirates, A380-861 (reg. A6-EEJ)

Do Prahy jsem letěl opět s Emirates přes Dubaj. První úsek letu trval deset hodin a celý proběhl v noci. Na linku EK323 byl nasazen šest let starý A380 reg. A6-EEJ. Load factor dosahoval 100 %. Před odletem jsem byl trošku nesvůj, neboť nás kapitán informoval o technické závadě na softwaru a v kokpitu byli přítomni technici v montérkách s logem společnosti Jeju Air. Hned mě napadaly černé myšlenky, že kvůli případnému zpoždění nestihnu přípoj a strávím na už tak dlouhé cestě o den déle. Naštěstí se vše vyřešilo a po necelé hodině jsme v pořádku odstartovali.

Během letu byl dvakrát podáván teplý servis. Ten první jsem zaspal, neboť mě nabídka v menu příliš neoslovila. Probudil jsem se necelé dvě hodiny do příletu, abych stihl snídani, neboť ta pro mě byla mnohem lákavější.

Přistání v Dubaji předcházelo několik okruhů jižně od letiště, neboť právě probíhala jedna z ranních špiček. Nakonec jsme dosedli s asi půlhodinovým zpožděním. Po výstupu z letadla mě čekala náročná výzva: najít Emirates Official Store. Bohužel jsem měl pouze tříhodinový přestup, a tak bylo zapotřebí spokojit se se sortimentem v obchůdku na Terminálu 3; nebyl čas vyrazit do Dubai Mall či Emirates HQ. Naštěstí jsem na něj natrefil velmi brzy, neboť se nacházel nedaleko gatu, u něhož letadlo parkovalo ze Soulu. Na nákupním seznamu jsem měl uvedeny tři položky – novou pánskou tašku a dva modely. Vše se mi podařilo pořídit, jen mě nemile překvapily ceny, jejichž výše znatelně překračovaly ty uvedené na stránkách e-shopu. I tak ale všem potenciálním zájemcům o předměty s logem Emirates doporučuji osobní nákup, v opačném případě při zaslání poštou totiž hrozí proclení a zdanění, s čímž mám nedávné osobní zkušenosti.

 

 

✈️  Let EK139 DXB-PRG (22.12.2019), návrat do Prahy

Emirates, A380-861 (reg. A6-EDJ)

Nastal čas přesunout se v rámci Terminálu 3 z části A do části C, kde se nacházel odletový gate pro linku EK139 do Prahy. Pravděpodobně bych ho našel i v případě, že bych nevěděl jeho číslo, neboť již při jízdě na travelátoru na mě dolehla česká invektiva vycházející z úst mých vrstevníků či výrazně opálených žen s velmi vážnými pohledy, snažícími se zaujmout ostatní spolucestující záměrně nahlas vedenými dialogy s manželi, z nichž mělo vyplynout, že se právě vrací z týdenní dovolené na Mauriciu či Seychelských ostrovech. Raději jsem si tedy došel ještě na snídani, neboť jsem si na uvedenou sortu lidí a způsob komunikace poněkud odvykl, a vrátil se zpět až v čas nástupu.

Pražská linka byla operována jedním z nejstarších A380 ve flotile společnosti, konkrétně strojem registrace A6-EDJ. Zajímavostí je, že letadlo bylo vyrobeno v roce 2006 a 4 roky létalo u Airbusu pod registrací F-WWEA. Původně byl na let plánován letoun v oranžovém zbarvení propagujícím Expo 2020 v Dubaji, nakonec byl ale bohužel nahrazen. Škoda. Ačkoliv na Emirates nedám dopustit a při cestách do Asie pro mě byly doposud vždy volbou číslo jedna, uvítal bych, kdyby ve svých starších letadlech alespoň vyměnili obrazovky, které mi na současné poměry přijdou už nevyhovující. Kapacita byla opět zcela naplněna. Tentokrát se mi podařilo schytat ty nejhorší spolucestující. Vedle mě na middle seatu seděl odhadem ani ne pětiletý chlapec, který si chtěl hrát s mými kalhotami, za mnou typický český buran, chovající se v letadle jako v hospodě, a přede mnou na exitu namyšlená Češka s botoxem, která svedla hádku s letuškou, neboť jí neumožnila položit si pod nohy kabelku (pro čtenáře mimo obor – sedí-li cestující v řadě, kde se nachází nouzové východy, nesmí mít svá příruční zavazadla pod nohama, ale ve schránce nad hlavou).

Praha mě po necelém půlroce přivítala nízkou oblačností, z níž jsme vylétli pouhých pár stovek metrů před ranvejí, takže jsem se tentokrát nemohl pokochat pohledem na město. Přistání na RWY 24 doprovázely bouřlivé ovace, tudíž jsem si právem připadal, jako bych se právě vracel z dovolené v Egyptě. V gatu B8 na mě čekala první část uvítacího výboru, další se pak přidala u výdeje zavazadel. Rodiče můj přílet zdokumentovali na vyhlídkovém valu v Kněževsi a jako třetí uvítací výbor na mě čekali v příletové hale.

Opět na mě dýchla atmosféra Čech a své pocity shrnu do jedné věty: Česká republika ani česká mentalita mi v Soulu nechyběly a kdybych mohl, hned bych se otočil a vrátil zpět.

 

 

Shrnutí a výměna rolí

• V zahraničí jsem strávil celkem 117 dní.
• Mnou zvolená studijní zátěž mi do značné míry umožnila věnovat se cestování a poznávání a díky tomu jsem se podíval dvakrát na ostrov Jeju, do Pusanu, Hong Kongu, Tokia a Manily.
• Absolvoval jsem dohromady 15 letů a zároveň svůj vůbec první let Airbusem A220.
• Celkově jsem strávil téměř půl měsíce spottingem na Incheonu a přivezl si několik desetitisíců fotek letadel.
• Vytvořil jsem si nové cenné kontakty.

V lednu jsem se přihlásil do programu Buddy System. Jeho smyslem je vytvoření dvojice zahraniční student (buddy) – domácí student (buddík), kdy buddík se o buddyho stará během celého výměnného pobytu. Jeho úkolem je vyzvednout svého svěřence na letišti, ubytovat, seznámit se školou a celkovým fungováním v cizí zemi. Odměnou buddíkovi jsou plusové body při výběrovém řízení na další zahraniční výměnu.

Měl jsem štěstí a na základě mé žádosti mi byla přidělena studentka Jihyun ze Sogang University, tedy školy, kde jsem studoval. Nyní se ona nachází ve stejné situaci jako já před půl rokem. Ačkoliv je poněkud plachá, už jsme si k sobě našli cestu a já mám tak možnost být stále v přímém kontaktu s Jižní Koreou. Za uplynulé dva týdny jsem ji stačil seznámit s českou kuchyní a vzít na představení do Divadla Broadway, aby alespoň okrajově poznala naši kulturu. Snažím se k ní být stejně vstřícný, jako byli všichni Korejci ke mně.

 

 

Děkuji všem čtenářům, kteří pravidelně navštěvovali můj blog, i těm, kdo sem zavítali jen náhodou. Pokud byste mou spisovatelskou činnost postrádali, na tomto webu budu působit i nadále jako spolutvůrce obsahu. Můžete se těšit například na dodatečné reporty z mých zahraničních cest v uplynulých letech či na krátké články věnující se aktuálnímu dění v letecké dopravě.

 

 

#11

MANILA

 

 

Má poslední zahraniční cesta v rámci studijního pobytu v Jižní Koreji vedla na Filipíny, a to konkrétně do jejich hlavního města Manily. Rozhodnutí vyrazit právě tam přišlo spontánně. Dennodenně jsem od spolužáků slýchal, kam se chystají letět, nebo odkud se zrovna vrátili. Padaly destinace jako Šanghaj, Tchaj-pej, dokonce i Bali. Při pohledu do téměř plného kalendáře, ovšem s ještě jedním volným víkendem, a po analýze předpovědi počasí a cen letenek jsem se rozhodl právě pro tento cíl.

 

 

✈️  Let 5J187 ICN-MNL (6.12.2019)

Cebu Pacific, A330-343 (reg. RP-C3345)

Vyrazil jsem s filipínským lowcostem Cebu Pacific. Pro některé Evropany se jedná o méně známou společnost, neboť nejblíže ji lze spatřit v Dubaji. Ve své flotile aktuálně provozuje 72 letadel typů A320 Family, A330-300 a ATR 72, přičemž dalších 31 kusů má objednáno. V poslední době se dostala do povědomí svým plánovaným uvedením nového Airbusu A330neo s doposud nevídanou konfigurací čítající 460 sedadel v jednotřídním uspořádání. Pro srovnání, dolní paluba třítřídních Airbusů A380 Emirates, kde se nachází economy class, zahrnuje 399 až 429 míst. Cebu Pacific tedy budou v této třídě nabízet až o 15 % vyšší kapacitu.

Na noční let do Manily byl nasazen Airbus A330-300 dodaný před pěti, ještě ve starém zbarvení. Mně osobně se více líbí nová varianta, která působí exotičtěji a svěžeji. Potěšilo mě, že je na checkinu možné zdarma změnit sedadlo automaticky přidělené během online odbavení, neboť jeho výběr jinak stojí v přepočtu okolo 300 Kč. Na konci boardingu, který doprovázela hudba v podání Coldplay či Eda Sheerana, se ukázalo, že drtivá většina cestujících ve 436místném letadle byla usazena v prostřední a zadní části kabiny, a tak jsem využil příležitosti, opustil dva postarší Korejce sedící vedle mě a přesunul se z jedenácté do šesté řady, kde byla celá volná „trojka“ jen pro mě. Díky značnému komfortu, který jsem popravdě řečeno předem nikterak neočekával, uběhl téměř tři a půl hodinový let jako voda. Jediným negativem byl pro mě palubní prodej, v němž nabízeli za velmi příznivé ceny propagační předměty. Mé nadšení ovšem překazila letuška oznámivší, že nepřijímají platební karty, ale pouze cash ve filipínském pesu! Takže jsem se smutným pohledem rozloučil se zamýšleným nákupem a ve skrytu duše doufal, že na zpáteční cestě, až budu mít při sobě hotovost, bude vše „skladem“.

Na Filipínách jsme přistáli ve čtyři hodiny ráno. Chvilku jsem si zdřímnul a poté vyrazil skrze imigrační kontrolu do příletové haly. Tam na mě dýchla poněkud zvláštní atmosféra starého ne moc pěkného letiště a kýčovité vánoční výzdoby spolu s letně oděnými Filipínci. Navíc všude okolo byly přítomny bezpečnostní složky kontrolující vstup do haly terminálu z důvodu prevence terorismu.

Na odpoledne jsem měl zakoupenou prohlídku města. Bylo však časné ráno a přede mnou stálo rozhodnutí, jak naložit s dopolednem. Nenapadlo mě nic lepšího než vyrazit fotit letadla, přestože jsem to měl na programu až další den. Spotting na letišti Benigna „Ninoya“ Aquina není příliš rozšířený, a tak je docela náročné dohledat potřebné informace týkající se vhodných fotomíst. Naštěstí se mi podařilo navázat kontakt s místními, kteří mi pár tipů poskytli.

Nasedl jsem na shuttle bus a vyrazil z Terminálu 3 směr Terminál 1. V koženkových sedačkách vybydleného a sotva pojízdného autobusu jsem si připadal, jako bych se ocitl v minulém století. Retro nádech pak umocnil ještě řidič, rozdávající již usazeným pasažérům oproti hotovosti na naše poměry neobvyklý formát jízdenek. Více než půlhodinová cesta okolo letiště mně umožnila poznat manilskou tristní dopravní situaci, která mi následně značně komplikovala život.

Nasnídal jsem se. Povahou jídla tedy spíše naobědval. A to v letištní závodce, kde měli vepřový bůček na filipínský způsob s česnekovou rýží. Nebylo to špatné, v porovnání s korejskou kuchyní je tato více evropštější. Pak nastal čas vyrazit hledat fotomísto. Ve 30 stupních, s těžkým batohem a příručním kufrem jsem se proplétal ulicemi k ranveji. Všudypřítomný prach a kouř z výfuků starých aut z mého bílého trička vzápětí udělaly šedohnědé. Diskomfort stěžovali nedůvěřivě vyhlížející místní obyvatelé, kteří mě v lepším případě pouze pozdravili, v horším po mně žádali drobné na zlepšení životních podmínek. Částečně po krajnici polorozpadlé silnice jsem se konečně dostal tam, kam jsem potřeboval, leč to bylo zbytečné. Focení skrz úzká oka v letištním oplocení mi přišlo příliš troufalé, stejně jako vylézt na střechu či strom, neboť nevím, do jaké míry je to zde tolerováno. Nakonec jsem se tedy přesunul o několik stovek metrů jinam, kde jsem zhruba dvě hodiny fotil ve vysoké trávě přílety na RWY 06. V blízkosti postávala skupinka asi 20letých Filipínců a zvláštně mě pozorovala.

 

 

🌆  Prohlídka města

Makati, Manila American Cemetery and Memorial, Rizal Park, Fort Santiago Park, Manila Cathedral

Nastal čas se odebrat zpět na terminál a vyrazit do centra. Na Filipínách lze na rozdíl od Jižní Koreje využívat mapy od Googlu, včetně plánovače trasy. Našel jsem si tedy nějaký spoj, jehož příjezdu jsem se ani po půl hodině nedočkal. Mezitím okolo mě neustále kroužili taxikáři, snažící se mě přesvědčit, že se do města jinak než s nimi nedostanu, a že dvě hodiny na pouhých deset kilometrů mi rozhodně stačit nebudou. Podobné řeči znám, takže jsem je vytrvale odmítal, do té doby, než mi náhodný zaměstnance letiště pověděl, že mi opravdu asi jiná možnost nezbyde, neboť v Manile MHD prakticky nefunguje. A metro tu neexistuje. To jsem do té doby také netušil. Protože často vídané slovní spojení Metro Manila neznamená metro jakože metro, nýbrž označení celé této metropole (Metropolitan Manila). Na základě doporučení jsem si stáhnul aplikaci Grab, v podstatě jihovýchodoasijskou alternativu Uberu či Boltu. Objednal jsem si řidiče, který po krkolomné telefonní dohodě dokonce i přijel, a vyrazili jsme na cestu do nedaleké čtvrtě Makati. Poznal jsem, že Manila je doopravdy jedna velká dopravní zácpa. S hustotou zalidnění 41 500 obyvatel na km² (pro srovnání, Praha ji má 16x menší) a absencí podzemní dráhy se vlastně asi ani nedá čekat nic jiného. Kdybychom nevyužili zpoplatněnou rychlostní silnici vedoucí z letiště, skutečně bychom v autě strávili taxikáři avizované dvě hodiny.

Vystoupil jsem u velkého nákupního centra Glorietta. Jeho návštěvu mi poradil jeden z místních spotterů, neboť zde mají obchod s modely letadel. Hledal jsem ho snad hodinu, protože nákupák dosahuje výměry jako pražské OC Chodov, a samozřejmě prodejna, kam jsem potřeboval, se nachází v té nejzapadlejší chodbě. Do toho mě sledovala ochranka, neboť jsem neustále přecházející sem a tam, ještě ke všemu se zavazadlem, působil poněkud podezřele. Obchod byl bohužel velkým zklamáním. Neměli tam pro mě nic zajímavého. Jediné, co mě v Gloriettě zaujalo, byl velký vánoční strom a trhy probíhající okolo něj.

Nastal čas přesunout se k hotelu Fairmont, meeting pointu odpoledního poznávacího výletu. Ten byl v režii celosvětově působící společnosti Gray Line. Mimo mě se ho zúčastnily ještě dva páry v důchodovém věku; jeden z Evropy, druhý z Austrálie. S průvodcem a řidičem minivanu nás tak cestovalo celkem sedm. Celá cesta byla ve znamení dlouhých přejezdů a čekání v kolonách, díky tomu však bylo možné poznat autentický život v samém centru tohoto přelidněného města a spatřit místní kuriózní dopravní prostředky včetně vlaku na páru, který údajně nevyvine rychlost vyšší než 40 km/h. Cíli byla následující čtyři místa: Manila American Cemetery and Memorial, Rizal Park, Fort Santiago Park a Manila Cathedral.

První zastávkou byl hřbitov amerických vojáků a jejich filipínských spojenců, kteří zemřeli při operacích na území Filipín a Nové Guiney během druhé světové války. V udržovaném rozlehlém parku o celkové rozloze 62 hektarů se nachází 17 206 hrobů a jedná se tak o vůbec největší památník příslušníků americké armády, kteří padli ve zmíněném celosvětovém konfliktu. V dáli tyčící se mrakodrapy obchodní čtvrti Makati spolu s okrasnými dřevinami dávají tomuto smutnému místu moderní nádech.

Poté jsme navštívili Rizal Park, další turisticky vyhledávanou lokalitu a jeden z největších městských parků v Asii. Jedná se o důležité místo spjaté s národní historií, neboť zde byl popraven filipínský patriot José Rizal, kterému je věnován památník ukrývající jeho ostatky. V roce 1946 tu Filipíny vyhlásily nezávislost na Spojených státech. Rizal Park je dějištěm různých kulturních a politických akcí, stejně jako oblíbeným odpočinkovým místem.

Předposlední zastávkou na našem seznamu byla citadela Fort Santiago ze 16. století. Pevnost během své dlouhé historie sloužila také jako vězení, zejména za druhé světové války. Součástí areálu je kromě parku s fontánami také muzeum věnované památce již zmíněného José Rizala. Na samém sklonku dne jsme navštívili manilskou katedrálu.

Celkově byl kladen důraz spíše na seznámení s filipínskou historií, já osobně bych býval ocenil návštěvu více fotogenických lokalit. Kulturně bohatý den jsem završil dalším zdlouhavým čekáním v kolonách, spojeným s hodinovým hledáním prvního dostupného Grabu. Odměnou mi však byla všudypřítomná vánoční atmosféra doprovázená tropickou nocí.

Tip na ubytování: Vřele doporučuji zařízení 88 Airport Lounge vzdálené několik málo kilometrů od letiště, z terminálů dostupné shuttle busem, s perfektním poměrem ceny a kvality. Nejedná se ani o hotel, ani o hostel, spíše o něco na pomezí. Pokoje jsou vybaveny velmi skromně, v podstatě pouze matrací, ale na přespání bohatě stačí. Velmi mě zaujala ochota personálu.

 

 

📷  Spotting

Na neděli jsem měl naplánovaný celodenní spotting s Filipíncem Stephenem. Ten mi den předtím napsal, že se zpozdí, a tak jsem si nařídil budíka na šestou hodinu a vyrazil napřed. Narazil jsem na velmi výřečného mladého řidiče Grabu, který mě obohatil plodnou přednáškou o křesťanství.

Zakotvil jsem na mostě přes říčku či spíše kanál, doslova kanál, protékající přilehlým slumem a dal se stejně jako předchozí den do focení příletů na RWY 06. Každou chvíli mě míjeli domorodci. Většina z nich se pouze usmála, ovšem dvě děti ve věku mezi 10 a 15 lety se se mnou daly do řeči a žadonily o drobné. Byly neodbytné a vydržely na mě civět snad déle než půl hodiny v kuse, což mi nebylo dvakrát příjemné, a chvílemi jsem se bál, aby mi neodjely s kufrem či neutekly s batohem. Do toho mi přišel mail od Stephena, že z pracovních důvodů musí zrušit naše dnešní setkání. Trošku jsem to očekával, přesto jsem ve skrytu duše doufal v zázrak, neboť pouze za pomoci místních lze pořídit fotky letadel na zemi s terminálem v pozadí, kdy je zapotřebí buď vysoký žebřík, nebo dostat se na některou z okolních budov. Aby špatných zpráv nebylo málo, po desáté hodině se začalo zatahovat a nepřálo mi ani ATC, které změnilo ranvej. Po uvážení všech možných alternativ, jak strávit zbylé hodiny do mého odletu, jsem se rozhodl vydat na letiště, kde jsem se v klidu naobědval a na lavičce v gatu dohnal spánkový deficit.

Ačkoliv jsem nenafotil vše, co jsem si vysnil, i tak jsem se s výsledky spokojil. Podařilo se mi ulovit téměř celou flotilu Cebu Pacific, Philippine Airlines a Philippines AirAsia včetně několika logojetů. Velkým lákadlem spotterů je možnost spatřit zde B787-9 Gulf Air v retro zbarvení, na který jsem bohužel já štěstí neměl. Většinu ostatních letadel lze vyfotit kdekoliv jinde ve východoasijském a pacifickém regionu.

 

Ochutnávka několika fotek:

 

 

✈️  Let 5J188 MNL-ICN (7.12.2019)

Cebu Pacific, A330-343 (reg. RP-C3348)

Do Soulu jsem letěl opět s Airbusem A330-300 Cebu Pacific, tentokrát ale o tři roky mladším a v nových barvách. Znovu jsem měl štěstí i na pohodlné místo a celou “trojku” pro sebe. Delší čekání na povolení ke startu mi vykompenzoval nenahraditelný zvuk naplno se rozbíhajících motorů Rolls-Royce Trent 700.  Konečně jsem uspěl se skyshopem a koupil si model Airbusu A320, propisku a kšiltovku. To vše za rozumnou cenu, čítající v přepočtu necelých 500 Kč. Milým zpestřením pro cestující byl kvíz o dvou otázkách z oblasti filipínské kultury. Ten, kdo jako první zvedl ruku a řekl správnou odpověď, vyhrál drobnost s firemním logem. Po třech hodinách jsme ladně dosedli na dráhu 34 incheonského letiště.

A jak celkově hodnotím Filipíny? Můj pohled na ně je rozpačitý. Cesta do Manily vyžaduje značnou dávku trpělivosti, zejména kvůli nesčetněkrát zmíněné dopravní situaci. Na první pohled je viditelná nízká životní úroveň, a to i přes majestátně vyhlížející finanční čtvrť Makati. Všudypřítomný prach a žebrající děti negativní dojmy jen umocňují. Filipínci na rozdíl od Korejců a Japonců nepůsobí tolik důvěřivě a za tmy jsem se ve městě necítil příliš bezpečně. Pokud se sem někdy vrátím, určitě se vydám spíše na některý z mnoha ostrovů a krásnými exotickými plážemi.

 

 

#10

Listopadové čtvrtky v oblacích 3: TOKIO

(spotting trip report)

 

 

Třetí listopadovou destinací, kam vedly mé kroky, se stalo Tokio. Bylo zároveň jednou ze stěžejních položek na mém východoasijském Must-Do listu. To proto, že zdejší letiště Haneda a Narita tvoří pomyslnou Mekku spotterů.

Do Japonska jsem se vydal na čtyři dny. Kvůli striktně nastaveným pravidlům školní docházky jsem si delší časový úsek nemohl dovolit. Vzhledem k omezené době jsem se rozhodl celý výlet věnovat spottingu. Tokio totiž nepovažuji za nikterak nedostupnou destinaci a předpokládám, že se tam ještě vrátím a doženu tak vše, co jsem si tentokrát nemohl dovolit.

 

 

✈️  Let RS703 ICN-NRT (čtvrtek 14.11.2019)

Air Seoul, A321-231 (reg. HL7789)

Nabídka spojení mezi Soulem a Tokiem je pestrá. Z Incheonu lze využít widebodies Koreanu či Asiany, řadu korejských lowcostů a každý večer Dreamliner Ethiopian Airlines, provozujících linku na Naritu v rámci tzv. páté svobody jako součást pravidelného spojení z Addis Ababy. Z Gimpa operuje kromě Korejců několikrát denně All Nippon Airways (ANA) a Japan Airlines (JAL). Já jsem se tentokrát i přes uvedené lákavé varianty vydal nejlevnější cestou a pro oba lety zvolil Air Seoul. Jedná se o nízkonákladovou odnož Asiana Airlines založenou před třemi lety. Ve flotile mají sedm A321 a obsluhují destinace napříč Východní a Jihovýchodní Asií.

Na můj let byl nasazen deset let starý stroj, interiér ale před dodáním tomuto dopravci prošel celkovou obměnou. Překvapilo mě uspořádání toalet na palubě; doposud jsem se nikdy nesetkal s A321, která by je měla nejen vpředu a vzadu, ale také uprostřed kabiny na křídlech. Z toho je zřejmé, že ačkoliv se jedná o lowcost, není jeho hlavní filozofií maximalizovat počet sedaček, jako je tomu u mnohých konkurentů. Uniformy posádek jsou vedeny spíše v neformálním stylu.

Samotný let trval bez pár minut dvě hodiny. Po startu z RWY 33L se mi naskytl úžasný pohled na zapadající slunce. Palubní servis se sestával pouze z občerstvení a nápojů za poplatek. To jsem oželel, ale neodolal jsem skyshopu, kde nabízeli model, který nemůže chybět v mé převeliké sbírce. Po mírně turbulentním přistání na RWY 34R následovalo 15minutové pojíždění, neboť tato runway se nachází zcela mimo oblast terminálů.

Tip pro spottery: Ubytování jsem měl zajištěné v hotelu Sky Heart Narita, nacházejícím se východně od letiště, zhruba 15 až 20 minut autem od terminálů. V porovnání s ostatními nabídkami v okolí nebyl příliš drahý, čemuž sice odpovídalo jeho starší a skromnější zařízení, ovšem na pouhé přespání bohatě stačil.

 

 

📷  Spotting na Hanedě (HND/RJTT)

Den před odletem jsem se náhodou dozvěděl, že můj finský kamarád-spotter Joona, pracující jako steward pro Finnair, bude mít v pátek v Tokiu layover, a tak jsme zkoordinovali své plány a dohodli se, že celý den strávíme na Hanedě. Jelikož bydlel stejně jako já poblíž Narity, sešli jsme se před šestou ranní a vyrazili směr centrum a druhé letiště. Tokijské metro je zážitek. Přelidněnější MHD jsem doposud snad nikde nezažil. Ačkoliv vlaky ve špičce jezdí v několikaminutových intervalech a čekali jsme na nástupišti v první řadě, i tak byl problém do soupravy nastoupit. Samotná cesta mezi Naritou a Hanedou zabere přes hodinu a půl. My jsme jeli s přestupem, trasu ale údajně obsluhuje i přímý vlak. Využít lze také autobusy. Stejně jako v Soulu je cestujícím k dispozici jednoduše dobíjející lítačka sloužící pro dopravu a placení ve vybraných obchodech. Jmenuje se Suica Card a její pořízení doporučuji každému, kdo se do tohoto města plánuje vydat.

Mezinárodní letiště Haneda se nachází v jižní části města na pobřeží Tokijského zálivu. Po otevření letiště Narita sloužilo převážně pro vnitrostátní lety, následně se na něj však vrátily i vybrané spoje mezinárodní. Pro svou lokalitu, a tedy snazší spojení s centrem, je jak pro letecké dopravce, tak pro cestující totiž přijatelnější volbou. V roce 2018 zde bylo dle dostupných údajů odbaveno 87 milionů cestujících.

Letiště má tři terminály. Z Terminálu 1 jsou obsluhovány vnitrostátní lety zejména Japan Airlines, z Terminálu 2 tytéž lety ANA a Terminál 3 slouží pro odbavování veškerých mezinárodních letů.

Špatnou zprávou pro spottery jsou čtyři ranveje, přičemž princip jejich využívání závisí na směru větru. Během mé návštěvy foukalo od severu. Téměř veškerá přistání proběhla na RWY 34L. Vzletová dráha se odvíjela od trasy letu; v případě severu se startovalo z RWY 34R a pro ostatní světové strany sloužila RWY 05. Poslední dráha byla (naštěstí) uzavřena.

Fotili jsme z vyhlídkových teras. Ráno jsme začali na Terminálu 1, odkud jsme pozorovali veškeré dění na RWY 16R/34L a odbavování letadel Japan Airlines. Před polednem jsme se přesunuli na vedlejší Terminál 2. Zde se nám naskytl pohled na stroje konkurenčních ANA a RWY 16L/34R s mořem a městem v pozadí. Nasbírali jsme spoustu zajímavých fotek, neboť Japonci mají ve flotile nespočet logojetů, z nichž většina je k vidění téměř výhradně na vnitrostátních letech. Jejich tematické zaměření je různé; uvádím například Star Wars, Disney či olympijské hry 2020. Jedním z našich hlavních cílů bylo nafotit nové Airbusy A350 Japan Airlines, nasazované na regionální lety, toho času především do Fukuoky a Sappora. Jeden jsme spatřili hned ráno, na další jsme si před západem slunce počkali na terase Terminálu 3, kde jsme náš „pracovní“ den zakončili. Celkově se vydařil. Jediné, co nás znepokojovalo, byla běžící APU (pomocná motorová jednotka) letadel parkujících u přilehlých stojánek, neboť horký vzduch kazil některé fotky.

Všem milovníkům letectví doporučuji návštěvu obchodů Flight Shop a ANA FESTA v prostorách terminálů, kde lze zakoupit modely letadel japonských společností, přívěsky Remove Before Flight, kalendáře, kryty na mobil a spoustu dalších zajímavých předmětů.

 

Ochutnávka několika fotek:

 

 

📷  Spotting na Naritě (NRT/RJAA)

V dalších dnech jsem měl na programu spotting na Naritě, druhém největším japonském letišti, nacházejícím se v provincii Čiba, 60 kilometrů od centra Tokia. Právě sem směřuje většina mezinárodních letů a je tu proto k vidění spousta zajímavých asijských aerolinek. V provozu jsou dvě ranveje. Hlavní RWY 16R/34L (nesoucí označení A) slouží pro téměř veškeré starty a pohyby A380, kratší RWY 16L/34R (označení B) pak zpravidla pro přistání. Během provozní špičky v odpoledních hodinách se sedá na obě dráhy (lety z Ameriky na RWY A, lety z Asie na RWY B). Cestující jsou odbavování na třech terminálech. V roce 2019 jich tudy prošlo bezmála 43 milionů.

Víkendové počasí se neslo ve slunečném duchu. V sobotu ráno jsem vyrazil fotit přílety na RWY 34R. Zakotvil jsem na malém travnatém kopečku nedaleko prahu dráhy, kam za mnou na kole přispěchal Joona, neboť si nechtěl nechat ujít B789 Air Tahiti Nui z Papeete a v Praze dobře známý B752 Sunday Airlines z Nur-Sultanu.

Po necelých dvou hodinách jsme se přesunuli. Kamarád steward směr briefing na let do Helsinek a já na opačnou stranu letiště, neboť měnící se poloha slunce znemožnila další záběry z tohoto místa. Cesta nebyla příliš jednoduchá. Zatímco předtím jsem si udělal svěží 20minutovou procházku od hotelu, nyní jsem byl odkázán na taxi, neboť jsem se potřeboval co nejdříve dostat k terminálům, odkud jezdí autobus tam, kam jsem chtěl. V mezidobí zároveň došlo k otočení směru drah, k mému štěstí se začalo létat z té pro spottery „správné“ strany, a tak jsem nakonec šťastný jel na známé fotomísto nedaleko Sakura no yama parku. Nadšení opadlo hnedka poté, co jsem k němu dorazil. Aniž by to psali ve známé spotterské „kuchařce“ spotterguide.net, z důvodu vysoké trávy bez štaflí ani rány!  Zaplať pánbůh se mě usmálo štěstí ještě jednou. Díky tomu, že panovala slunečná sobota, místo bylo doslova obsypané Japonci a jeden z nich mi ochotně nabídl schůdky, neboť měl v kufru svého SUV minimálně troje. Krátce po mně přiběhl ještě jeden Evropan, odhadem sedmdesátiletý švýcarský důchodce. Lámanou angličtinou obdivoval rychlost, jakou jsem absolvoval asi kilometrovou trasu od zastávky, čímž se mi snažil naznačit, že jel stejným autobusem a já jsem mu utekl. I jeho obětavý Japonec „obdaroval“ žebříkem. Během vzájemné konverzace jsem se rozhodl pro ulehčení komunikace přiznat, že umím německy, a alespoň trošku oprášil některé již skoro zapomenuté fráze. Za odpoledne jsme pochytali spoustu zajímavých letadel, kdy highlightem byla jedna z aktuálně dvou dodaných A380 ANA v nádherném zbarvení v havajském stylu. Za celý výlet se mi tu další bohužel vyfotit nepodařilo, neboť letěla pokaždé zpožděná těsně po západu slunce. Na konci dne udělal zmíněný Japonec z Jokohamy třetí přátelské gesto a oba nás Evropany odvezl zpět do hotelů, čímž mně osobně ušetřil minimálně dvě hodiny času. Kromě toho jsme se předběžně dohodli, že se uvidíme i další den.

V neděli jsem měl budíka nařízeného opět na časnou hodinu, abych byl přesně v sedm na letišti, neboť v tuto dobu se otevírá vyhlídková terasa na Terminálu 1, další ze známých fotomíst. Start dne se bohužel nevydařil. Doslova pár minut před mým příchodem přistálo nákladní jumbo v našich končinách zřídkakdy vídané americké společnosti Western Global Airlines, které se mi sice podařilo vyfotit později na odletu, ovšem ne tak, jak bych si představoval. Netrvalo dlouho a jak avizovali, přišli i mí noví známí. Terasa je podobná těm na Hanedě. Návštěvníkům taktéž poskytuje pohodlné zázemí, zejména díky obchodům a restauracím v blízkosti a lavičkám k sezení. Limitující je protisvětlo, neboť v zimních měsících slunce přechází osu dráhy velmi brzy a plnohodnotné focení z této strany tak není možné déle než dvě hodiny.

Po desáté jsme se autem přesunuli k Hikoki no oka parku, odkud je možné sledovat přílety a line-upy na RWY 34L. Jinými slovy, létalo se z té méně příznivé strany. Záběry odtud nejsou nikterak zajímavé, tudíž jsem se zaměřoval pouze na raritnější stroje. Do hledáčku mé zrcadlovky se dostaly například B789 Xiamen Airlines ve speciálním zbarvení propagujícím OSN, A359 China Airlines s motivy uhlíkových vláken či logojet Air Macau lákající turisty do tohoto města, respektive správní oblasti Číny.

Pondělí bylo posledním dnem mého výletu. Ráno pršelo, a tak jsem zůstal na hotelu, jenže během dopoledne se – jak avizovala předpověď – vyčasilo a přede mnou stálo rozhodnutí, jak naložit se zbylými několika hodinami. Mohl jsem je věnovat studiu na blížící se zkoušku z psychologie, ovšem to bych nebyl já, kdybych se nevydal prozkoumat ještě jedno lákavé místo, Shinonome no Oka Mound, odkud lze fotit přistání na RWY 16L. Jeho dostupnost není příliš snadná. Dá se tam dojet krkolomným způsobem kombinujícím metro a autobus; já jsem se ale rozhodl drze využít letištní transfer pro hosty hotelu ANA Crowne Plaza a následně pokračoval půl hodiny pěšky. Vše se dařilo až do chvíle, kdy se náhle zvedl silný vítr a letadla, jedno za druhým, začala dělat go-aroundy a řadit se na sousední ranvej. Protože se už blížil konec dne, obrátil jsem zrcadlovku proti zapadajícímu slunci a fotil alespoň jejich siluety. Cíl, kterým byl B78X ANA z Manily, se mi však ještě předtím podařilo chytit přesně tak, jak jsem potřeboval.

Ochutnávka několika fotek:

 

 

✈️  Let RS704 NRT-ICN (pondělí 18.11.2019)

Air Seoul, A321-231 (reg. HL7789)

Večer jsem se vydal zpět do Soulu. Na linku bylo nasazeno stejné letadlo jako ve čtvrtek. Dvouhodinový let proběhl klidně.

Tímto můj full-spotting trip skončil a na programu následujících dnů byla opět škola. A editace tisíců dovezených fotek. A také se pomalu začal blížit další výlet, o kterém budu psát příště či přespříště.

 

 

#9

Listopadové čtvrtky v oblacích 2: JEJU

 

 

Jak pozorní čtenáři jistě ví, hned ze začátku svého pobytu v Jižní Koreji jsem navštívil ostrov Jeju. Ten plní funkci jakéhosi víkendového či prázdninového letoviska pro místní obyvatele, čemuž napovídá i fakt, že letecké spojení se Soulem představuje nejvytíženější vnitrostátní linku světa s až 140 lety denně. Jedná se ale i o lákavou destinaci pro turisty objevující zákoutí Dálného východu, neboť ostrov nabízí desítky zajímavých míst.

Jakmile jsem v září sdílel fotky odtamtud, hned se mi ozvala kamarádka a letištní kolegyně Denisa, že se tam určitě musíme na den dva vydat, až za mnou v listopadu přiletí.

Dva měsíce utekly jako voda a byla tu. A výlet na Jeju se stal jedním z highlightů celého jejího v Koreji stráveného týdne.

 

 

✈️  Let KE1231 GMP-CJU (čtvrtek 7.11.2019)

Korean Air, B777-2B5/ER (reg. HL7714)

Na Jeju jsme letěli B777-200 Korean Air. Byla by škoda letět low costy, když lze využít prémiovou značku za slušnou cenu. Ovšem najít takovou cenu není úplně jednoduché a je třeba pečlivě projít rezervační systém dopravce.

Na linku bylo nasazeno letadlo stažené z mezinárodních dálkových letů. Díky tomu nebylo v nabídce sky shopu kuriózní zboží, nýbrž standardní sortiment. Ekonomická kabina měla příjemné uspořádání 3-3-3, tedy o sedačku méně, než je tomu na stejném typu u některých jiných společností, což se projevilo na větším komfortu, společně s dostatečným místem na nohy.

Po startu z RWY 32L letiště Gimpo se nám naskytl pěkný výhled na Soul, narušený pouze lehkým oparem, který je tu téměř na denním pořádku. Během 50minutého letu byl cestujícím nabídnut servis v podobě studených nápojů. Atraktivní krajina jižního pobřeží poloostrova a ostrůvky nebyly bohužel z důvodu přibývající oblačnosti příliš vidět, přesto jsem si spravil chuť oproti nedávnému letu do Pusanu, kdy jsem nedokázal vyfotit vůbec nic.

Přistáli jsme téměř za tmy a na programu byla už pouze večeře a cesta na hotel. Zavítali jsme do restaurace specializované na kuřecí maso, kde jsem si skutečně naběhl. Zatímco Denisa šla cestou jistoty, já si objednal „spicy“ variantu, která byla oproti mému očekávání o něco více spicy. Ve výsledku jsem utratil dvojnásobek zamýšlené ceny, neboť jsem si během konzumace musel doobjednat několik nápojů a příloh, abych byl vůbec schopen polykat.

 

 

🌊  Vodopády

Druhý (a zároveň poslední) den jsme neotáleli a hned v 11 J hodin vyrazili na turisticky atraktivní jih ostrova, kam jsem se v září kvůli tajfunu bohužel nedostal. Výhodou je perfektní dostupnost pohodlnými dálkovými autobusy. Jezdí tam několikrát za hodinu, v hlavním městě zastavují každých pár stovek metrů, jsou levné a lze v nich využít lítačku ze Soulu. Cesta do města Sogüpcho trvá přes hodinu, ale lze ji pojmout i jako vyhlídkovou jízdu.

Největšími lákadly zmíněného města či oblasti jsou vodopády. Na celém ostrově se jich nachází několik, my jsme se šli podívat na Cheonjiyeon a Jeongbang.

22metrů vysoký Cheonjiyeon Waterfall zapsaný na seznamu UNESCO Global Geoparks je součástí rozsáhlejšího parku. Tomu dominuje průzračně čistý potok spojující vodopády s mořem lemovaný z obou stran pěšinami pro návštěvníky a rozmanitými druhy rostlin.

Jeongbang Waterfall je jediný vodopád v Koreji, kde voda míří přímo do moře. Jeho výška je srovnatelná s předchozím. Cesta k němu je o něco dobrodružnější. Nejprve se musí sejít vysoké schody a následně překonat množství kamenů, aby byly fotky co nejzajímavější a nejautentičtější.

Naše další kroky vedly zpět do hlavního města, kde jsme se navečeřeli a zamířili na letiště.

 

 

✈️  Let OZ8994 CJU-GMP (pátek 8.11.2019)

Asiana Airlines, A320-232 (reg. HL7773)

Zpět na Gimpo jsme letěli s A320 Asiana Airlines. Stejně jako před nedávnem muzejní kousek B767, ani toto letadlo na mě bohužel moc nezapůsobilo. Interiér u tohoto dopravce mi přijde celkově zastaralý; možná to umocňuje dominantní světle hnědá barva. Po dlouhé době jsem ale opět viděl vyklápěcí obrazovky, které mi připomněly mé oblíbené Airbusy ČSA.

Odlet z Jeju se zpozdil, neboť zdejší provoz je velmi silný, v důsledku čehož jsme čekali více než půl hodiny na povolení ke startu. Letišti by v provozních špičkách prospěla paralelní dráha, ovšem její realizace vzhledem k prostorovým důvodům by nebyla jednoduchá. Přesto jsem později od korejských spotterů zaslechl, že se jakési rozšiřování či dokonce stěhování místní letiště plánuje. Zní to jako krok správným směrem a věřím, že Korejci nezůstanou u velkolepých slibů, jako je tomu i nás, ale skutečně bude brzy patrný hmatatelný výsledek.

 

 

🐻  Kakao Friends

Během týdne jsme vyrazili i do centra Soulu, mimo jiné na N Seoul Tower a k proslulému nápisu I SEOUL U na břehu řeky Han, tedy k místům, o nichž jsem zde již vyprávěl. Narazili jsme i na jeden z mnoha obchodů Kakao Friends, který nás oba více než zaujal. Kakao je v Koreji téměř vše, jakmile tu chce člověk pobývat delší dobu, neobejde se například bez sociální sítě KakaoTalk či map KakaoMap. Co jsou ale Kakao Friends? Roztomilé postavičky v čele s nejčastěji vídaným medvídkem Ryanem. V obchodě jsou k dostání ve formě plyšáků všech velikostí či motivů na sladkostech a různých osobních doplňcích. Pokud vás toto zaujalo, můžete mrknout webové stránky a třeba si i něco objednat: https://www.kakaofriendsstore.com.

N Seoul Tower

A i pro mě

 

Tímto mé české návštěvy skončily a přiblížily se další dva výlety do zahraničí, o kterých budu psát příště.

 

 

#8

Listopadové čtvrtky v oblacích 1: PUSAN

 

 

V první polovině listopadu mě poctily další návštěvy z Česka. Nepopírám, že jsem za ně byl vděčný, ale znamenalo to pro mě jistou eliminaci mé osobní svobody, neboť jsem nemohl každé odpoledne strávit dvouhodinovým oddychem v posteli a v případě slunečných dnů spottingem. Chtěl jsem totiž, aby si dotyční alespoň něco z tak dlouhé cesty odnesli. Myslím pochopitelně nějaké zážitky, ne odhodlání, že už za mnou v životě nikam nepojedou.

Zde také začíná můj nový miniseriál, který jsem se rozhodl nazvat Listopadové čtvrtky v oblacích. Aniž bych to dopředu plánoval, skutečně jsem tři čtvrtky po sobě vždycky někam letěl!

Jako první za mnou dorazili rodiče. Když už se rozhodli absolvovat tak dlouhý let přes půl světa, napadlo mě, že by byla škoda, nepoznat i jiná zákoutí Korejského poloostrova, než jen monotónní Soul. Zabředl jsem tak do svého wishlistu, na němž figuroval mimo jiné let novým Airbusem A220, následně prostudoval letový řád Korean Air, jediného dopravce v regionu provozujícího tento typ letadla, a poté jim oznámil, že by nebylo špatné vyrazit na dvoudenní výlet do Pusanu, lákavého letoviska na jihu země. Dream came true a letenka byla doma!

Pusan (častěji se možná setkáte s anglickou verzí Busan) leží na jihovýchodním pobřeží země, přibližně 400 km od Soulu a ani ne čtvrtinu toho od japonského ostrova Cušima (Tsushima). Město má 3,5 milionu obyvatel a je tak centrem celé přilehlé oblasti; Korejci ho vnímají nejspíš jako Brno. Přiznám se, že do doby, než jsem si pro účely psaní toho příspěvku zjistil jeho populaci, jsem ho vnímal taktéž. Ze Soulu sem létá okolo 40 letů denně, většina míří z Gimpa. Což je v porovnání s linkou na Jeju velmi bídný počet.

 

 

✈️  Let KE1117 GMP-PUS (čtvrtek 31.10.2019)

Korean Air, A220-300 (reg. HL8313)

Aby mě někteří hned netahali za slovo, jsem si vědom toho, že listopadová série začala už v říjnu.

Na čtyřicetiminutový let na mezinárodní letiště Gimhae nedaleko Pusanu, které slouží rovněž jako vojenská základna, byl nasazen rok starý letoun. Interiér působil velmi prostorným dojmem, Korean Air očividně dbá na komfort cestujících i co se místa na nohy týče. Byl jsem zvědavý na zvuk motorů, neboť se o Airbusu A220 říká, že se jedná o opravdu tiché letadlo. S tvrzením víceméně souhlasím. Jediné, co mě trochu zarazilo, byly podivné tóny, které pohonné jednotky od firmy Pratt & Whitney vydávaly během jejich nahazování, spouštění do plného tahu při startu a následně při brždění. Zvuk připomínající nesnesitelné vrzání skutečně tahal za uši. Trošku mi to připomínalo motory Rolls-Royce Trent 700 pohánějící některé Airbusy A330.

Při výběru sedaček jsem šlápnul totálně vedle. Konfigurace letadla 2-3 si říkala o to, abych zabookoval trojku. Přece jenom jsem letěl s rodiči poprvé po třech letech a na soukromničení na druhé straně letadla nebyla pravá chvíle. Ale na co jsem zapomněl! Na odpolední polohu slunce! Byla krásně čistá obloha a sedět vlevo, měl bych nádherně nasvícené fotky Korejského poloostrova se sluncem v zádech. Co jsem měl takhle? Zkažený celý let! Svítilo přímo do d…, budu slušný, do úst, a z okna jsem viděl akorát svůj odlesk. Naštěstí se mi povedlo pořídit pár fotek alespoň během přiblížení k letišti a přistání, neboť jsme se stočili jiným směrem. Jeden ze závěrů z letu tak byl jasný – tuto nebo podobnou cestu musím zopakovat a sednout si na „áčko“!

Během letu se podával servis v podobě studených nealkoholických nápojů do papírových kelímků, připomínajících 50leté výroční založené korejského vlajkového dopravce. Bohužel nedošlo na skyshop, což mě mrzelo, ale vzhledem k délce letu jsem to více než očekával. Proč mě to mrzelo? Protože nabídka byla opět lákavá, stejně jako během mých předchozích cest. Odolat 40 ks vajec za 31 000 wonů, 1,2 kg mražené slepice za 46 500 wonů či červeným paprikám, to zkrátka nelze.

V Pusanu jsme přistáli krátce před západem slunce. Oproti evropsky podzimnímu Soulu zde bylo mnohem tepleji, odhaduji mezi 20 až 25 stupni. Jelikož jsem vybral hotel v samém centru města, cesta autobusy MHD přes ucpané silnice trvala téměř dvě hodiny, a tak byl čas akorát na večeři a jít spát. Já si dal boloňské lasagne v italské restauraci, rodiče šli do korejské na grilované vepřové maso. V čem je tento typ restaurace specifický? V tom, že si jídlo hosté připravují sami. Nad stolem visí komín a pod ním je hořák se mřížkou, na níž se položí syrové maso, většinou s marinádou, a tepelně se zpracuje. Jako příloha bývají podávány saláty a různé omáčky či dresinky.

 

 

🏙️  Město

Na druhý den jsem měl ambiciózní plán. Nařídit si budík na pátou hodinu a vyrazit taxi směr letiště, vyfotit si vietnamského Dreamlinera nejdelší verze 10, kterého jsem doposud nikde neviděl. Spotterský kolega Shin ze Soulu mě podrobně zpravil všemi důležitými informacemi, a tak mi v realizaci ranního spottingu nic nebránilo. Až na to, že se mi nechtělo vstávat. Před pátou jsem zkontroloval polohu letadla na radaru, zjistil, že sedá téměř ve stejný čas, jako vychází slunce, což nezaručuje, že přiletí za světla, a tak jsem plán vzdal a pokračoval ve spánku. Během následujících hodin mi mé rozhodnutí nepříjemně vrtalo hlavou; probíhaly mi myšlenky, že nevyužívám všech příležitostí, které se mi naskytnou, ovšem v tu dobu jsem ještě netušil, že budu mít šanci inkriminovaný letoun o několik týdnů později nádherně vyfotit na Incheonu.

Měl jsem před sebou půl dne. Rodiče se šli dopoledne podívat na Busan Tower, 120 m vysokou rozhlednu, skýtající pěkný výhled na město. Mně se nechtělo, proto jsem zůstal na hotelu a šel s nimi ven až odpoledne. První zastávkou byl Lotte Mall, velký obchodní dům přímo v centru. Lotte je jihokorejský konglomerát. V podstatě každá druhá věc, kterou zde člověk vidí, má v názvu slovo Lotte. A mezi nimi i velká nákupní centra. Dalším cílem byl nedaleký most Yeongdodaegyo Bridge, z něhož byl vidět přístav. Poté jsme autobusem objeli ostrov Yeong, stavili se v kavárně a nastal čas na cestu domů.

 

📍  Místa, která jsem nenavštívil, ale jejich návštěva určitě stojí za to

Vlastně skoro vše, což nikoho, kdo mě dobře zná, nepřekvapí. Ale těmi TOP jsou:

• Gamcheon Culture Village – vesnička plná malých barevných domků;
• Haeundae Beach – patrně největší a nejznámější pláž v Pusanu;
• Haedong Yonggung Temple – buddhistický chrám;
• Gwangbokdong Food Street – ulice plná stánků s jídlem, podobná Namdaemun Market v Soulu;
• Nampodong Market – totéž, akorát s širším sortimentem.

Nejen to a mnohem víc si můžete podrobněji nastudovat zde: https://www.timeout.com/busan/things-to-do/best-things-to-do-in-busan

 

 

🚄  Cesta rychlovlakem KTX

Zpět do Soulu jsme překvapivě NELETĚLI! Jeli jsme rychlovlakem KTX společnosti Korail (Korean Railroad Corporation), což je korejský vlajkový železniční dopravce. Provozuje několik typů vlaků, nabízejících různou úroveň služeb, přičemž zmíněný KTX je tou nejvyšší třídou.

Velká korejská nádraží, tedy alespoň ta, která jsem měl možnost navštívit, se téměř vůbec nepodobají těm českým. Naopak mi připomínají spíše letiště. Na druhou stranu, například letiště na Jeju mi připomíná spíše nádraží. Prostranství před železniční stanicí v Pusanu je zároveň místem společenského dění, v době mé návštěvy se zde zrovna odehrávala příprava na nějaký koncert. Samotná budova vypadá jako sídlo mezivládní instituce, jednak pro svůj vzhled, jednak pro přehlídku vlajek před ní. Bohužel, česká mezi nimi chyběla.

Při příchodu na nástupiště byl náš rychlovlak již přistaven. Velmi mě zaujalo, že na dlažbě je vždy vyznačeno číslo vagonu, který v daných místech zastaví, a dokonce se tak i stane. Údaj koresponduje i s informacemi na místence, a tak cestující nemusí složitě bloudit po vlaku, než najdou své místo. To by se hodilo u nás. Tam nikdy nevíte, kde přesně vlak zabrzdí a člověk tak častokrát musí dlouze hledat, kde to vlastně sedí. Udělali jsme si pár fotek a nastal čas odjezdu.

Cesta trvala něco přes dvě hodiny. Výhled z okna byl limitovaný dvěma faktory. Brzy se setmělo a značná část trasy vede tunely. Jejich počet na 400km trati mě skutečně překvapil. Představte si něco takového u nás. To se začít stavět teď, výsledku se dožijí sotva moje vnoučata, pokud nějaká mít budu (a pochopitelně pokud budu mít děti, neboť zatím to na ně moc nevypadá). S každou zastávkou, byť jich nemohlo být více než pět, rostl počet cestujících a do Soulu dorazila souprava téměř plná. Během jízdy chodila chodbičkou uklízečka, starající se o pořádek, a údržbář. Cíle jsme dosáhli s menším několikaminutovým zpožděním, přesto mou první cestu rychlovlakem hodnotím pozitivně.

Vyplatí se do Pusanu letět, nebo jet vlakem? Cenově to vychází stejně, obojí stálo v jednom směru v přepočtu na tisíc korun. Pravda je ta, že zvolené možnosti byly těmi dražšími, přestože jsme cestovali vždy v economy class. Lze využít i vlaky nižší třídy a stejně tak nízkonákladové aerolinky. Pak se výdaje mohou snížit až na polovinu. Časově vychází lépe vlak. Z centra do centra se dostane za dvě a půl hodiny. Letadlo sice letí pouhých čtyřicet minut, ale je nutné si připočíst cestu na letiště do Gimhae, odbavení a případné čekání na volný slot. Tím, že se v Soulu přistává na Gimpu ve městě, časové náklady jsou mnohem menší. Ale pro avgeeka je volba vždy daná!

Tímto výlet skončil. Netrval dlouho, ale jeho hlavní cíle byly splněny. Proletěl jsem se A220 Koreanu, projel rychlovlakem a viděl i část města. Stejně tak vyvrcholila i návštěva rodičů, kteří se další ráno vydali Dreamlinerem směr Praha.

 

 

❓  Co nového v Soulu?

1. Pronásleduje mě zvláštní člověk. Nedávno mě zastavil na ulici náhodný Korejec. Z ničeho nic se mě zeptal, odkud jsem a co zde dělám. Představil se jako zaměstnanec kulturního centra a student (nemýlím-li se), který si chce procvičit angličtinu. Zajímal se o to, jaká místa v Soulu jsem již navštívil, nabízel mi prohlídku paláců v korejských krojích a následně se mě snažil přesvědčit, abych s ním někam odešel. Neměl jsem čas, další den mě čekal test a ani se mi po pravdě řečeno s ním nikam nechtělo, a tak jsem mu dal pouze svůj kontakt na místní sociální síť Kakao Talk a odešel. Co se dělo potom? Začal mě bombardovat zprávami! Zda už mám po zkoušce a jak dopadla, zda se teple oblékám, zda mám na něj čas… No zkrátka hrůza. Nejspíš mi píše stále, ale už o tom nevím, neboť je zablokovaný. Zmínil jsem se o něm pár spolužákům a dle jejich slov se někteří z nich s podobnými osobami setkali taktéž a podle všeho se jedná o skupinu podvodníků, která se takto snaží získat od cizinců osobní údaje.
2. Na koleji máme nepořádek. Ve skupinovém chatu se před nedávnem objevila žádost adresovaná jednomu z rezidentů, jestli by byl tak laskav a po měsíci po sobě vyhodil odpadky, které skladuje ve společné lednici. Ale ono to není tak jednoduché, fotka popelnic hovoří za vše 🙂
3. Ve Starbucksu je draho. Tento týden jsme se na hodině International Business v rámci studia cenových strategií nadnárodních společností působících na zahraničních trzích zabývali otázkou, proč je v Koreji tak draho ve Starbucksu. Odpověď mě vskutku položila. Protože Korejci mají rádi drahé věci!  Pravda to asi je, neboť kavárny tohoto řetězce jsou k vidění doslova na každém rohu a s nadsázkou každý pátý kolemjdoucí si nese v ruce kelímek s nápojem. Ale co chudí studenti z Evropy?!

 

 

#7

Ze života ve škole

 

 

Druhá půlka října pro mě byla hektická. Jakmile jsem se vrátil z Hong Kongu, čekaly mě totiž dva týdny zvýšené studijní zátěže. Jinými slovy nastal čas polosemestrální zkoušek (Mid-term Examination Period). Jelikož mám už tedy polovinu semestru ÚSPĚŠNĚ dokončenou, věnuji dnešní článek právě škole.

 

🎓  SOGANG UNIVERSITY

Sogang University byla založena v roce 1960 jako katolická škola. V současné době zde dle údajů dostupných na webu studuje celkem 15 111 studentů a zaměstnáno je zde 1180 akademických pracovníků a 263 administrativních pracovníků. Dle QS World University Rankings Sogang University stojí na 454. příčce v rámci nejlepších světových univerzit, na 60. příčce v rámci Asie a na 10. příčce v rámci Jižní Koreje. Pro srovnání, VŠE je v rámci světového srovnání 701.

Sogang University nemá úzce specifikované zaměření, nabízí široké spektrum studijních oborů. Undergraduate students (tedy studenti bakalářského stupně) mohou studovat 27 oborů na následujících fakultách:

• School of Humanities and International Cultures,
• School of Social Sciences,
• School of Integrated Knowledge,
• School of Media, Arts, and Science,
• School of Communication,
• School of Economics,
• Sogang Business School,
• School of Natural Sciences,
• School of Engineering.

Sami tedy vidíte, že možností je skutečně mnoho. Koho by to zajímalo více, nebo měl snad ambice rozvíjet zde svůj intelekt, nechť navštíví univerzitní web: http://wwwe.sogang.ac.kr.

Stejně rozsáhlý je univerzitní kampus, alespoň tedy v porovnání s těmi českými, které znám. Rozloha areálu činí 242 091 metrů čtverečních a čítá 27 budov. Dle slov místních je ovšem na korejské poměry jedním z menších. Jeho mapu včetně popisků si můžete prohlédnout zde na obrázku.

 

✔️  Docházka

Společným jmenovatelem všech předmětů na univerzitě je velký důraz kladený na docházku. Ta je zde naprosto klíčová. Obecně platí, že jsou povoleny maximálně čtyři absence, respektive dvě, to v případě, že je předmět vyučován pouze jednou týdně. Jednoduše řečeno, v praxi to tak znamená povinná 85 % účast při 14 týdnech výuky. Penalizovány jsou i pozdní příchody. Kdo dorazí do 15 minut po začátku hodiny, je mu udělen jakýsi černý puntík. Tři „prohřešky“ se následně započítávají jako jedna absence. Kdo dorazí později jak za čtvrt hodinu, může zase odejít. Docházka je kontrolována dle zasedacího pořádku. Ten je po první hodině neměnný. Asistenti vyučujících, zpravidla starší studenti, si na každou hodinu nosí seatmapu, do které si prezenci zaznamenávají. Pokud tak někdo dorazí, ale sedne si jinam, s největší pravděpodobností bude oficiálně chybět. No a v případě překročení povoleného limitu absencí je dotyčnému ihned automaticky udělen klasifikační stupeň FA (fail due to absence). Dle slov koordinátora zahraničních pobytů, pana Kima, mívají s těmito pravidly problémy hlavně Evropani a Američani. Nedivím se tomu, část mých spolužáků z Prahy by tu asi moc nepochodila 🙂

 

✍️  Hodnocení

Dále je třeba zmínit způsob hodnocení. V některých předmětech se totiž klasifikuje nikoliv dle počtu získaných bodů (procent), ale proporčně na základě Gaussovy křivky. Podle metodiky, kterou jsem obdržel na začátku semestru, se hodnotí tím způsobem, že nejlepších 30 % studentů získá A, následujících 40 % B a zbytek C, případně i horší stupeň F. Znamená to, že není brán ohled na získaný počet bodů během semestru, ale na úspěšnost v porovnání s ostatními studenty. Pak lze za 90 % úspěšnost získat C, neboť valná většina zbytku skupiny dosáhla 95 %, nebo naopak za 60 % A, v případě, že více studentů dopadne hůř. Po pravdě řečeno, doposud jsem uvedený systém hodnocení ale nedokázal celkově pochopit, neboť kromě stupňů A, B, C se používají i dílčí rozlišení A+, A0, A- atd., někde jsem dokonce zahlédl i známku D, proto nebudu zabředávat do podrobností a třeba na toto téma vydám článek později.

 

💯  Zkouškové

Zkouškové na Sogang University probíhá zcela jiným způsobem, než je tomu u nás. Koná se dvakrát za semestr, týden v jeho polovině a týden na konci. Ve většině předmětů se píší testy v jeden stanovený den a čas a není tedy možnost rozvrhnout si zkoušky dle vlastního uvážení. V případě jazyků a možná i některých dalších předmětů, které však zpravidla nejsou určeny pro zahraniční studeny, se zkouší také ústně nebo se prezentují projekty a seminární práci, které nahrazují testy. Zároveň, učivo v testech se nekumuluje, alespoň v mých předmětech, znamená to tedy menší zátěž, kdy při závěrečné zkoušce je zahrnuto učivo pouze z druhé poloviny semestru. Podle mého názoru je tak zkouškové na této univerzitě pro studenty docela přijatelné a příjemné. Znamená pouze týden až dva zvýšené studijní aktivity, nikoliv měsíc.

 

📅  Můj rozvrh a předměty

V porovnání s VŠE je náročnost Sogang University srovnatelná. Tedy aspoň co se mnou studovaných předmětů týče. Mám zapsané celkem čtyři, každý z nich po šesti ECTS kreditech (neboli třech Sogang kreditech): Social Psychology, International Business, Business English a 3D Modeling Studio. Informaci o kreditech zmiňuji jen pro případné čtenáře-spolužáky, jejich princip zde rozebírat nebudu.

Do školy chodím čtyři dny v týdnu. Každý předmět má dva 75minutové bloky, vždy pondělí-středa, úterý-čtvrtek (případně ještě středa-pátek a pondělí-pátek, to se mě ale netýká). Znamená to tedy, že v pondělí a ve středu mám od 10:30 do 13:15, zatímco v úterý a ve čtvrtek od 9:00 do 11:45. Ano, můj rozvrh je velice atraktivní a mám se asi o něco lépe než prvňák ze základní školy.

Na sociální psychologii chodí mým odhadem 200 studentů. Stejně jako v případě ostatních předmětů, 90 % z nich tvoří Korejci. Mladý profesor ve věku okolo 30 let vykládá celkem poutavě, anglicky hovoří pomalu a zřetelně, takže mu je bez problému rozumět. Přesto je občas náročné udržet pozornost. Ve volném čase hraje basketbal. Kromě toho, že na tomto sportu staví značnou část příkladů psychologických experimentů, studentům nabídl, že v případě zájmu si s ním mohou zahrát. Z tohoto předmětu se píší celkem tři testy; dva během zkouškových a jeden mezi nimi. Polosemestrální zkouška mě trošku překvapila, a to jak formou, tak rozsahem. Test se sestával ze 45 testových otázek zaměřených na aplikaci teorie na konkrétní psychologické situace a dále z 15 otázek týkajících se definic odborných pojmů.

Mezinárodní obchod je rovněž veden pouze jako přednáška, nemá žádný doplňkový seminář, kde se v menším počtu studentů procvičuje učivo, jako je tomu často u nás. Učí ho asi čtyřicetiletý sympaťák, už od pohledu typický byznysmen. Má trošku komický přízvuk, takže když mluví anglicky, připadám si jako v asijské večerce, kde se na mě prodavač snaží promluvit česky. Ale ne, slovní zásobu, gramatiku i větnou stavbu má pod palcem. Hodiny jsou o něco živější, neboť jeho výklad je prokládán dobrovolnými prezentacemi studentů, videy či osobními dotazy na studenty. Překvapilo mě, jak rychle se při první hodině zaplnil seznam, kam se mohli dobrovolníci zapsat. U nás by koloval prázdný, možná pouze s mým podpisem. Tady se na mě ani nedostalo… Předmět je hodnocen na základě vypracování dvou menších kvízů zadaných během semestru a dvou testů ve zkouškových. Písemky působí jednodušeji, než v případě psychologie. Sestávají se z několika otázek na posouzení pravdivosti uvedených tvrzení, kratších otevřených otázek a zpravidla jedné až dvou rozsáhlejších esejí. Tento formát, zejména pro eseje, mi vyhovuje více. Není zde totiž žádná exaktní odpověď a student zde může komplexněji prokázat znalost inkriminované problematiky.

Výuka obchodní angličtiny probíhá formou cvičení. Ve skupině nás je necelých třicet, z toho čtyři Evropani – Čech (já), Češka, Polka a Němec. Pracujeme v pětičlenných skupinkách. Vyučovaná úroveň odpovídá B2, tedy paradoxně nižší, než jakou jsem již absolvoval na VŠE. Nejvíce je kladen důraz na mluvení, kdy zpravidla diskutujeme nad tématy z obchodního prostředí. Obecně musím konstatovat, že Korejci zas tak dobří v jazyce nejsou. Mezi jednotlivými studenty jsou patrné velké rozdíly, někteří hovoří jako rodilí mluvčí, jiní mají problém poskládat správně větu a porozumět otázce. To jsem u nás v pokročilých kurzech zatím nikdy nezažil. Z tohoto předmětu dostávám nejvíc úkolů. Jedněmi z častých jsou online diskuse na studijním portálu. V praxi to znamená, že se na zadané téma napíše krátké zamyšlení či vyjádření, každý svůj příspěvek vloží na discussion board, ostatní studenti jej komentují a autor následně reaguje. Na příkladu paní učitelky se dá pěkně demonstrovat pohostinnost Korejců. Často dostáváme o hodinách sladkosti, v případě úspěchu v týmových hrách i například poukázku do kavárny a podobně. Při polosemestrální ústní zkoušce pro studenty připravila občerstvení v podobě několika nápojů; to jsem u nás zatím nezažil. Hodnocení se skládá ze dvou testů, dvou ústních zkoušek, skupinového projektu a vypracování domácích úkolů či jiných zadaných prací.

Zlatým hřebem je předmět 3D Modeling Studio. Spíše se ale jedná o noční můru, která mi stále víc a víc nedává spát. Mohu si za to ovšem sám. Původně jsem měl zapsaný jiný předmět, který se mi příliš nehodil do rozvrhu, a tak jsem hledal jinou variantu. Tato mi přišla optimální, očekával jsem spíše oddychové hodiny, z nichž nebude problém získat jedničku. Bohužel mě zdání oklamalo a realita je úplně někde jinde. Náplní první poloviny semestru bylo 3D modelování neživých předmětů, ve druhé polovině se zabýváme tvorbou postav. Vyučující je Korejka ve středních letech. Často se tváří a chová důležitě a při svém výkladu je velmi rychlá, přičemž já, jako naprostý začátečník, nestíhám v jeden čas sledovat plátno, na které promítá svou obrazovku, a zároveň pracovat na svém vlastním výtvoru. Hodnoceni jsme za dva samostatně vypracované projekty a za aktivitu. Nyní mám za sebou s odřenýma ušima obhájený 3D model zubní pasty, jejíž reálnou předlohu jsem hned potom div vzteky vyhodil z okna a začínám pracovat na postavě chlapečka, která mě bude provázat v následujícím měsíci a půl.

Velmi si vážím toho, že nám vyučující nahrávají na studijní portál veškeré materiály, které během přednášek používají. Z většiny se jedná a ppt prezentace. Uvedené podklady pak slouží k přípravě na zkoušky a víceméně ani není třeba pořizovat si učebnice. Někteří učitelé to řeknou hned, jiní mlží a studenti si na to přijdou sami po prvním testu.

 

🌏  Exchange Fair

První listopadový týden se na Sogang University konal Study Exchange Fair, tedy prezentaci partnerských zahraničních vysokých škol. Na žádost VŠE jsem se akce zúčastnil a stal se tak na dvě hodiny jejím ambasadorem. Co mě překvapilo, byla (ne)účast. Za celou dobu k mému stánku, stejně jako k drtivé většině ostatních, totiž nikdo nedorazil. O to víc jsem si ale mohl vychutnat občerstvení, které bylo každému z účastníků poskytnuto.

 

🏠  Kolej

O tom, že bydlím v univerzitním kampusu na koleji Gonzaga Hall, jsem informoval již v prvním článku. V diskusi na konci tohoto blogu jsem na základě dotazu detailně popsal, jak to tu chodí, a jaká pravidla jsou pro rezidenty nastavena, takže zvídavé čtenáře tímto odkazuji tam, abych se zbytečně neopakoval. Vše zmíněné stále platí. S přísnými podmínkami jsem se ale už sžil a za dosavadní dobu se mi podařilo získat pouze 10 penalty points, a to ještě navíc pouhým nedopatřením, a 20 reward points za účast na pravidelných schůzkách a nácviku požární evakuace. Dle slov mých spolužáků z Prahy, kteří bydlí na kolejích VŠE, je korejský systém naprosto jiný a znemožňuje pravý studentský kolejní život. Což ale mně osobně nevadí.

Na doplnění bych zmínil jednu věc, kterou stále nějak nemohu pochopit. Kolej se skládá ze dvou budov spojených vstupní halou s recepcí. Jedna budova je pro ženy, jedna pro muže, a je zakázáno, aby se pohlaví v ubytovací části, tedy na pokojích a chodbách před nimi, navzájem setkala. Stejně tak jsou odděleny prádelny. ALE máme zde posilovnu, která slouží pro všechny. Není to tedy trochu zvláštní?! Mimochodem, pohlaví se mohou setkat ještě v jídelně, modlitebně a u počítačů.

Každodenní problémy rezidentů. Například vypnutá klimatizace a nemožnost dýchat na pokoji

 

V brzké době mě čekají další návštěvy z Česka. Kromě toho, že je provedu Soulem, také plánuji dva jednodenní výlety, do Pusanu a opět na Jeju. Více v příštím článku.

 

 

#6

HONG KONG

 

 

Na úvod se vracím k zářijové návštěvě kamaráda-spottera Pavla a přikládám odkaz na jeho trip report ze Soulu. Má to moc pěkně napsané, takže máte-li čas, doporučuji přečist. Odkaz zde: http://www.lkprspotters.cz/?p=7036

Jakmile jsem na konci září obdržel svou Alien Registration Card, otevřela se mi možnost podívat se za hranice Jižní Koreje. Už dopředu jsem měl naplánovaný výlet do Tokia, který uskutečním v polovině listopadu, ale to mi přišlo málo. Proto jsem se rozhodl navštívit ještě nějakou další destinaci. Přemýšlel jsem o čtyřech – Hong Kongu, Tchaj-peji, Manile a Cebu. Čína pro mě nepřipadala v úvahu jen z důvodu vízové povinnosti. Poslední dvě jmenované varianty jsem vyloučil, neboť mi nepřijdou pro mě turisticky ani spottersky příliš atraktivní. Na Tchaj-wanu zase často prší (což na Filipínách též), a tak jsem zvolil hned první možnost. Pravda, Hong Kong je typický prakticky neustále přítomným oparem a v současné době občanskými nepokoji, přesto vyhrál zejména proto, že na mém wish listu figuroval už delší dobu.

Jedná se o zvláštní administrativní oblast na území Číny, která je z většiny autonomní, pouze za mezinárodněpolitické a bezpečnostní otázky zodpovídá vláda v Pekingu. Výhodou pro občany ČR je to, že zde, a ještě v Macau, na rozdíl od Číny, platí bezvízový styk po dobu 90 dnů. Na rozloze 1 100 km² žije dle dostupných údajů necelých 7 milionů obyvatel, což z tohoto území dělá čtvrté nejhustěji zalidněné na světě, přičemž první příčku obsazuje již zmíněné sousední Macao.

Na cestu jsem se vydal na 3 dny; odlet ve čtvrtek večer, návrat v neděli večer. Vzhledem k mediální masáži jsem od počátku raději neplánoval jít do centra, a tak mi tato doba prakticky jen na spotting přišla dostačující.

 

 

✈️  Let 7C2107 ICN-HKG (čtvrtek 10.10.2019)

Jeju Air, B737-8Q8 (reg. HL8287)

Do Hong Kongu jsem letěl s Jeju Air. Na let byl nasazen 15 let starý Boeing 737-800, který do roku 2013 létal pro Virgin Australia. Věk byl na interiéru znát. Cesta trvala něco málo přes 3 hodiny; po startu z RWY 34 letiště Incheon jsme se stočili na jih, přes Východočínské moře přiblížili Tchaj-peji a následně zamířili jihozápadním směrem, abychom poté přistáli na RWY 07L hongkongského letiště Chek Lap Kok. Obsazenost se blížila 100 %.

Jeju Air je klasický low cost. Přesto mě na checkinu potěšili bezplatným výběrem místa, na to z našich končin totiž nejsem zvyklý. Sedačka nebyla vůbec pohodlná, rozteč malá, navíc vedle mě seděl Korejec, který celou cestu kašlal a popotahoval. Vím, že vysmrkat se, je v Asii považováno za faux pas, přesto jsem měl sto chutí tak učinit, abych dal mému spolucestujícímu najevo, že 3 hodiny se takto vydržet skutečně moc nedají.

Přistáli jsme krátce po půlnoci místního času. Jelikož jsem na první noc neměl objednané ubytování, přečkal jsem ji v hale před imigrační kontrolou. Mají tam odpočinkovou zónu, spíše „odpočinkovou zónu,“ neboť odpočinout se v ní moc nedá. Sedačky jsou tak nešikovně navržené, že se v nich skoro nedá ležet, a tak jsem se uvelebil na zemi, strategicky vedle zásuvky, která bohužel nefungovala. V okolí nocovaly další desítky turistů. Bohužel se mi nepodařilo zabrat, a tak jsem ve čtyři hodiny vstal, prošel přes imigrační a vydal se do veřejné příletové haly.

Jen pro doplnění: Letiště je rozvrženo podle mého názoru trochu netradičně. Odbavení probíhá ve dvou terminálech, klasicky označených 1 a 2, ale gaty jsou pak v jedné velké společné části, respektive v několika satelitních budovách, které jsou navzájem i s odbavovacími halami propojeny podzemním vláčkem.

Příletová hala, do níž jsem vstoupil, byla součástí Terminálu 1. Jelikož jsem měl předem zjištěno, že na sousedním Terminálu 2 se má nacházet obchod s modely a propagačními materiály Cathay Pacific, který byl jedním z mých cílů, rozhodl jsem se to tam jít prozkoumat, abych zabil čas a zároveň byl připraven na neděli, neboť jsem se s plánovaným objemným nákupem nechtěl dlouze tahat po celý víkend. Když jsem na zmíněný terminál, vzdálený pouze několik minut chůze spojovací chodbou, dorazil, byl jsem upřímně zděšen. Působil jako místo duchů. Veškeré obchody byly zavřené – ale nikoliv tak, že by byl zrovna zavírací čas – byly zkrátka pravděpodobně zrušené. Výlohy zely prázdnotou, skrz ně byl vidět pouze nábytek a jiné poházené věci. Stejně tak veškeré informační přepážky byly osazeny pouze telefonními čísly, na něž je třeba se v případě dotazů obrátit. Zábavní centrum pro fanoušky letectví, včetně známé vyhlídkové terasy, bylo zatarasené, nejspíš protože procházelo rekonstrukcí. Halou zněly zvláštní pípající tóny vycházející z eskalátorů a byl cítit zvláštní odér. Venku panující tma celou ponurou atmosféru a pachuť ničeho ještě více vygradovala. Proto jsem se rozhodl odejít zpět, kde to aspoň trochu žilo a kde jsem následující hodinu strávil snídaní, pořízením valut a SIM karty.

Letiště Chek Lap Kok v současné době působí řekněme v takovém nouzovém režimu. To z důvodu občanských nepokojů. V srpnu jej totiž zaplnili demonstranti a protestovali zde. Proto se sem nyní dostanou pouze cestující s platnou letenkou s odletem během následujících 24 hodin.

 

 

📌  SPOT #1: Asia World Expo Station

První den bylo na programu focení příletů. Za běžné situace je ideální místem vyhlídková terasa, skýtající všem jistě známé záběry letadel s mořem v pozadí, na již zmíněném terminále duchů, která byla bohužel nepřístupná, jednak z důvodu rekonstrukce a jednak proto, že jsem během následujících 24 hodin nikam neodlétal. Druhá zmíněná překážka by však tal značným problémem nebyla, neboť existují aplikace, kde je možné si fake palubní vstupenku vytvořit a kontrolu tak obejít.

Celou noc a brzy ráno byl v užívání směr 07. Měl jsem možnost ještě přes úsvitem sednout na autobus a objet celé letiště na spot nacházející se na břehu moře. Předpověď počasí však ukazovala, že se má vítr otočit. Tak se skutečně stalo a po sedmé hodině letadla začala létat z druhé strany. Čekání se tedy vyplatilo.

Než jsem se vydal na cestu, kontaktoval jsem místní spottery, s cílem zjistit, která fotomísta jsou v současné době bezpečná. Dal jsem tedy na jejich tipy a vyrazil na první z nich. Jakmile jsem vyšel ven z příletové haly, dostal jsem teplotní facku. Oproti příjemným 20 stupňům v Soulu tu bylo pocitově 30 až 35 a velmi vysoká vlhkost vzduchu, která nepříjemné teploty ještě umocnila.

Před letištěm to vypadá tak trochu jako po výbuchu atomové bomby. Něco tam staví a prakticky všude jsou uzávěry, zákazy vstupu, dělníci a stavební stroje. Po pár minutách bloudění jsem se konečně autobusem prokličkoval k hotelu Regal, odkud byl doporučený spot vzdálený jen pár metrů stovek chůze. Jakmile jsem ho ale našel, tak jsem se zase otočil a vydal zpět, neboť při představě celodenního pobytu na tomto místě na mě šly mrákoty. Jednalo se o úzkou silnici mezi pobřežím a železniční tratí, toho času „překvapivě“ rozkopanou, lemovanou vysokými stožáry.

Sednul jsem na autobus a jel na druhé místo. To se nachází na autobusové stanici Asia World Expo, pojmenované podle výstavní haly v blízkosti. Toto místo se jevilo o něco přátelštěji. Jednak zde byl lepší úhel pro focení, jednak stín a jednak židle čekající na mé unavené tělo po dlouhé téměř probdělé noci. Nevýhodu to však mělo. Jako na potvoru jezdí v Hong Kongu double deckery. Nic proti těmto autobusům, ale vzhledem k tomu, že projížděly těsně přede mnou, často se do mého hledáčku místo přistávajících letadel dostala jejich střecha. Musím však zaklepat, že až na jednu výjimku mi žádný záběr nezkazily. Na zastávce bylo rušno; jedná se o konečnou, a tak zde mají řidiči autobusů své zázemí a tráví tu čas mezi jízdami.

Strávil jsem tu celé dopoledne a část odpoledne do čtyř hodin, než přešlo slunce za osu ranveje. Provoz byl zajímavý, leč ne tak, jak o Hong Kongu někteří básní. Přesto, pro Evropana sem létá nespočet pěkných kousků. I já jsem tu viděl vyjma celé flotily místních Cathay Pacific, Hong Kong Airlines a HK Express několik nových společností, o nichž jsem doposud nevěděl, že existují, například kambodžské Lanmei Airlines nebo Myanmar National Airlines. Ze všedních dopravců mě potěšily asi nejvíc ze všeho přílety Boeingu 787-10 EVA Air a Airbusu 350-900 Philippine Airlines. Intenzita provozu je podobná Incheonu, diverzita společností je o něco větší.

 

OCHUTNÁVKA FOTEK ZE SPOTU #1

 

 

🌆  Cesta do města & obchod Cathay Pacific

Dle původního plánu měly mé další kroky vést do Airbnb nacházejícího se na Lantau Island, jednom z ostrovů, na nichž se Hong Kong rozprostírá. Jelikož jsem ale ráno zjistil, že letištní obchod s modely Cathay Pacific, jejichž pořízení bylo jedním z hlavních cílů výletu, je zavřený, musel jsem přece jen vyrazit do města. V tu chvíli jsem byl skutečně rád, že jsem prozřetelně s předstihem kontaktoval samotnou leteckou společnost, která mi ochotně poskytla seznam asi pěti retailových obchodů, kde lze její předměty sehnat.

Ze zastávky Asia World Expo jsem vyrazil autobusem na nedaleký terminál, odkud vyjíždějí trajekty do Macaa. Moderní budova mi připomínala spíše letiště. Po krátkém bloudění při hledání zastávky návazného spoje jsem se konečně vydal cílovým směrem. Cesta trvala necelou hodinu. Autobus byl přeplněný, nebylo v něm jediné volné místo k sezení.

Nejprve jsme projížděli spletí mostů a mimoúrovňových křižovatek v blízkosti letiště a přístavu a až následně najeli na dálnici směřující do centra. Celou dobu jsem pozoroval letadla klesající na přistání, která působila jako přízraky vystupující z oparu, který působil ještě zvláštněji při západu slunce. Míjeli jsme desítky výškových budov, v nichž místní bydlí. Při pohledu na ně mě jímala hrůza. Z dálky vypadají jako běžné vyšší paneláky, zblízka však člověk vidí, že byty připomínají svou velikostí spíše kotce pro zvířata. Opravdu si nedokážu představit, jak tam někdo může bydlet. Na druhou stranu, jak jinak lze poskládat na tak malém území tolik obyvatel? Hm? Asi nijak, že…

Konečně jsem dorazil do svého cíle. Tedy myslel jsem si to na základě toho, co mi ukazoval Google. Ve skutečnosti mě bohužel zavedl o pár kilometrů jinam, a tak jsem si udělal malou pěší procházku. Část města, kde jsem se v tu chvíli nacházel, mi přišla velmi zvláštní; působila na mě podobným dojmem jako zmíněné výškové domy.

Obchod jsem úspěšně našel. Byl součástí nákupního centra. Sortiment předmětů Cathay Pacific a odnože Cathay Dragon byl pouze doplňkového charakteru, neboť se zde primárně prodávají modely autobusů. Paní prodavačka byla velmi milá a ochotná. Ukázala mi vše, co jsem potřeboval a po půl hodině jsem odcházel s plným kufrem a prázdnou platební kartou.

Konečně jsem se mohl vydat domů – do Airbnb. Jel jsem zpět směr letiště a přestoupil na autobus, jehož trasa lemuje západní a jižní pobřeží ostrova Lantau. Na zastávce Mui Wo Market na mě čekal hostitel, odhadem třicetiletý Arab. Podle fotky v rezervaci jsem však očekával zhruba stejně starou Číňanku. No nevadí. Šli jsme asi deset minut směrem k pobřeží. Lokalita působila spíše jako chatařská oblas. Budova zvenku nevypadala příliš vábně, stejně jako chodba vedoucí do třetího patra, byt byl naštěstí zrekonstruovaný, až na koupelnu. S mým pokojem jsem byl až na pár výhrad spokojený. Vysprchoval jsem se a šel spát.

 

 

📌  SPOT #2: Sha Lo Wan

Druhý den bylo na programu focení odletů z kopce naproti letišti. Jeho výhodou je, že se odtamtud dá fotit bez ohledu na směr větru; vidět jsou starty jak z 07R, tak z 25L. Přestože zmíněný kopec je stále součástí ostrova Lantau, prakticky jediný možný způsob, jak se k němu dá dostat, je trajekt.

Cestou na autobus jsem se ze zvědavosti zastavil na trhu, kde prodávají ryby a zeleninu. Pak jsem jel na přestupní stanici Tung Chung, abych se následně přesunul na molo. Tam se po mém příchodu začal utvářet zástup místních, neboť loď jezdí pouze několikrát denně a je tak o ni přirozeně velký zájem. První odplouvá až v půl desáté.

Plavba byla příjemným zážitkem. Trvala něco přes deset minut a trasa kopírovala silniční most spojující Hong Kong, Ču-chaj (Zhuhai) a Macao. Nalevo byla k vidění lanovka směřující k velké soše Buddhy (Tian Tan Buddha). Výstupní molo v zálivu Sha Lo Wan je místo uprostřed ničeho. Vede odtamtud úzká betonová pěšina do nejbližší vesnice. Podél ní se nachází spousta fotogenických objektů.

Spěchal jsem, bylo už k deseti hodinám, dopolední špička na obzoru a přede mnou prudké stoupání. Minul jsem několik obyvatel i turistů, neboť místo je vyhledávané pro okolní přírodu. Přesně podle instrukcí jsem došel k meteorologické stanici, kde jsem z cesty odbočil doslova do džungle. Chvílemi jsem věřil tomu, že jsem se ztratil. Ale naštěstí ne. Po nepříjemném brodění se mezi větvemi, jsem, celý zpocený, ale šťastný, spatřil vyhlídku. Není to však žádná vyhlídka, na kterou jsou zvyklí lidé od nás. Jedná se o malé otevřené prostranství uprostřed lesa. Výhled ale stál skutečně za to; celé letiště a zejména pak ranvej 07R/25L byly jako na dlani.

Nebyl jsem tam sám. Společnost mi dělal mladý Japonec, který bohužel mluvil jen lámanou angličtinou, a tak hlubší konverzace nebyla možná. Přesto jsme občas pár slov prohodili, zejména když se mi sám od sebe snažil vysvětlit princip dráhového systému na tokijském letišti Narita.

Sobotní provoz byl opět pestrý. Znovu celé flotily všech místních dopravců, logojet Royal Brunei Airlines lákající na návštěvu Bruneje, China Eastern propagující šanghajský Disneyland a jako závěrečná třešnička na dortu novozélandský tripl, který jsem den předtím na ranním příletu prošvihnul.

 

OCHUTNÁVKA FOTEK ZE SPOTU #2

 

Vydržel jsem tu skoro celý den. S lehce spálenou kůží a vyčerpaný jsem po páté vyrazil zpět. Opět mě čekalo brodění se pralesem, tentokrát ještě se snahou cestu zdokumentovat. Krajina byla o to víc fotogeničtější, neboť se blížil západ slunce. Trajekt odplouval okolo půl šesté, po absolvování stejné trasy jsem byl v sedm na pokoji.

Stálo přede mnou rozhodnutí, co s nedělí. Odlet o půl páté, vše nafoceno, že bych šel přece jenom do města obhlédnout hongkongské highlighty? Dal jsem řeč s hostiteli, zda tam zítra bude bezpečno. Prý ano, dnešní protesty dopadly dobře. Udělal jsem si tedy předběžný plán, našel si trasy okružních jízd a šel spát.

 

 

📌  SPOT #3: Vyhlídková terasa u Gate 201

Ráno bohužel pršelo. Říkala to i předpověď, ale po četných negativních zkušenostech jí (možná obecně jim) už moc nevěřím. Každopádně se mi v dešti, a navíc při vysokých teplotách a vlhkosti vzduchu, nikam nechtělo, a tak jsem se otočil a spal dál. Po jedenácté jsem vstal a vydal se pomalu na letiště. Mezitím se počasí umoudřilo a začala protrhávat obloha.

Před Terminálem 2, terminálem duchů, na mě čekala vstupní kontrola dokladů. Těch duchů tam bylo trošku míň než v noci, ale i tak stále působil ponuře. Došel jsem si na vepřové maso s čínskými nudlemi a pak vyrazil na odbavovací přepážku požádat o změnu sedačky a na security. Následovala cesta vláčkem ke společným gatům. Tam už to naštěstí žilo. Jelikož mi zbývala ještě spousta času, prošel jsem si všechny možné duty free shopy. To mě ale po chvíli přestalo bavit, proto jsem vyrazil do gatu.

Ten byl situovaný v té nejvzdálenější části. ALE! K mému údivu byla hned vedle něj vyhlídková terasa! Výhledu sice trošku bránilo sklo, ale pozitiva převažovala – byla totiž vidět veškerá přistání a značná část pojíždění. Můj program na zbývající dvě hodiny do nástupu byl tak daný. Kdybych býval o tomto místu předem věděl, určitě bych sem vyrazil mnohem dřív. Dokonce se mi podařilo vyfotit i pár zajímavých kousků, největší radost jsem měl z Airbusu 321 EVA Air s nálepkami Hello Kitty. Teď už mám se sbírce čtyři varianty. Kromě této ještě dvě ze Soulu a jednu z Los Angeles.

 

OCHUTNÁVKA FOTEK ZE SPOTU #3

 

 

✈️  Let UO626 HKG-ICN (neděle 13.10.2019)

HK Express, A321-231 (reg. B-LEG)

Pro svou cestu zpět do Soulu jsem zvolil lowcost HK Express. Touto společností jsem si vždycky přál letět, neboť obdivuji její livery a celkový korporátní design.

Na linku byl nasazen dva roky starý Airbus 321. Interiér působil svěže, skutečně vypadal jako nový. Obsazenost činila dle mého odhadu 95 %. Volné byly snad jen exity za křídly a dvě místa vedle mě. Po startu z dráhy 07R bylo krásně vidět zapadající slunce, převážná část letu pak bohužel proběhla za tmy.

Velmi jsem se těšil na palubní prodej, neboť jsem si den předem na internetu prohlédl jeho sortiment a dvě věci z něj mě zaujaly – model letadla a přívěsek Remove Before Flight. Byl jsem trochu netrpělivý, obával jsem se, aby vše měli, ale naštěstí to dopadlo dobře a já si tak mohl v klidu vychutnat zbytek letu. Přistáli jsme krátce před devátou večerní na dráhu 34 letiště Incheon, čímž můj výlet skončil a čekal mě další týden studií.

 

SHRNUTÍ

• Co se týče bezpečnosti, centrum jako takové jsem nenavštívil, ovšem letiště, ostrov Lantau i část města, kam jsem vyrazil v pátek večer, mi přišly bezpečné. Probíhající nepokoje tak signalizují pouze zvýšená bezpečnostní opatření na letišti a s tím spojený větší výskyt policistů. Spotting tedy i v tuto dobu mohu DOPORUČIT, jedinou nevýhodou je uzavřená vyhlídková terasa na Terminálu 2.
• Na rozdíl od Jižní Koreje není problém se s většinou lidí domluvit anglicky. V autobuse, v obchodě i běžně na ulici. Angličtina je jedním z úředních jazyků. Zároveň jsem zda potkával mnohem více Evropanů.
• Korejci jako národ na mě působí velmi pozitivním dojmem. Jsou slušní, přátelští a ochotní. To bohužel nemohu říct o Číňanech. Nelze soudit na základě tří dnů strávených v Hong Kongu, přesto mi spousta z nich přišla už od pohledu arogantní, ostatně jako někteří lidé v Čechách.
• Pokud by se někdo do Hong Kongu chystal, vřele doporučuji obstarat si čínská víza a cestu spojit s návštěvou Shenzhenu (Šen-čen) a Guangzhou (Kantonu). Obě tato města leží v bezprostřední blízkosti.

 

 

#5

The War Memorial of Korea – Dangdaemun Design Plaza – 63 Building – Lotte World – B747 Qantas na Incheonu

 

 

Na přelomu září a října jsem se konečně dočkal první návštěvy z Prahy. Přiletěl za mnou kamarád Pavel, kterého (především jeho fotky) mohou čtenáři-spotteři znát z planes.cz pod přezdívkou Clancy.

Pro svou cestu si zvolil Qatar Airways, kteří do Soulu posílají B777-300ER. Stejně jako Emirates sem létají pouze jednou denně, okolo 17. hodiny, a tak jsem měl čas počkat na letišti, neboť škola mi končí vždy v poledne. Po přivítání jsme jeli na večeři a do hotelu poblíž stanice AREXu (vlaku spojujícího Incheon a Gimpo s centrem města) Unseo, kde byl Pavel ubytován a domluvili si plán na následující dny.

 

 

⚔️  The War Memorial of Korea

Druhý den jsme vyrazili do města. Vzhledem k tomu, že měl Pavel na jeden ze všedních dnů objednanou prohlídku top místních turistických míst, šli jsme se podívat na ta, která nejsou v programu zahrnuta. Jako první přišlo na řadu muzeum korejské války a památník (The War Memorial of Korea), nacházející se poblíž zastávky metra Samgakji, několik minut od mé univerzity. Jedná se o poměrně rozsáhlý areál jak s vnitřní, tak venkovní expozicí. Ve třípatrové budově mohou návštěvníci zhlédnou tematické krátké filmy v několika jazycích a různé válečné předměty, prostředky a krátké dokumenty v několika jazycích včetně angličtiny. Celému muzeu pak vévodí velká dřevěná maketa válečné lodi. Toto téma nechci příliš do hloubky rozebírat, neboť mu téměř nerozumím a ani se nejedná o můj zájmový okruh. Přesto, jsem rád, že jsem místo viděl. Venku pak byly rozmístěny bojové tanky, letadla, vrtulníky a několik monumentů. Velmi příjemně působil přilehlý park s vodními prvky, skýtající i místo k posezení. Ačkoliv byla sobota, potkali jsme uvnitř několik školních skupinek, pravděpodobně na dějepisné exkurzi. Pro zájemce, otevírací doba je denně kromě pondělí 9:30-18:00, vstupné zdarma. Více informací zde: https://www.warmemo.or.kr/LNG/main.do?lan=en

 

 

🏢  Dangdaemun Design Plaza

Naše další kroky vedly k Dangdaemun Design Plaza (DDP) ve stejnojmenné čtvrti. Je to stavba neofuturistického stylu navržená světoznámou britsko-iráckou architektkou Zahou Hadid (1950-2016) ve spolupráci s korejskou společností Samoo Architects & Engineers oficiálně otevřená v roce 2014. Uvnitř, kde jsme sice nebyli, se nachází mimo jiné výstavní a konferenční hala, designové muzeum či obchody. Více informací o místě zde: https://english.visitkorea.or.kr/enu/ATR/SI_EN_3_1_1_1.jsp?cid=2475097

Různé druhy umění

Ačkoliv stavba i přilehlé prostranství včetně parku představují jednu z nejmodernějších částí města, o několik metrů dál si člověk připadá jak někde v Indii. Neupravené ulice plné různých pofidérních stánků a polorozpadlých domů dávají najevo, že jihokorejská metropole ještě stále ukrývá místa, která bezesporu do vyspělého světa, mezi který se země řadí, nepatří.

 

 

🌇  63 Building

Poslední turistickou atrakcí, která figurovala na našem pomyslném seznamu, byl zlatý mrakodrap 63 Building, tyčící se na pravém břehu řeky Han, dotvářející autentické panorama Soulu. Otevřen byl v roce 1985. Výška činí dle údajů na webu 250 metrů. Budova má 60 nadzemních a 3 podzemní patra. Uvnitř sídlí několik finančních korporací; nejvyšší patro je pak za poplatek proskleným výtahem přístupné veřejnosti. Nabízí pěkný výhled na Soul a zároveň se v něm nachází galerie umění. Jedná se o jednu z alternativ k N Seoul Tower. V budově turisté najdou i velké akvárium, restaurace a obchody. Zájemci si mohou více informací přečíst zde: http://www.63.co.kr/en/about-63/about-63.do

Pohled na mrakodrap

 

 

🚉  Seoul Station & Seoullo 7017

Poté jsme se postupně vydali domů, respektive na hotel. Pavlovi odjížděl vlak Airport Express ze Seoul Station, hlavního nádraží, kam jsem se chtěl také již delší dobu podívat, a tak jsem ho doprovodil. Tento dopravní uzel působí velmi moderním dojmem. V prostorné světelné odbavovací hale se nachází množství obchodů. V blízkosti objektu stojí Seoullo 7017, most, původně určený pro dopravu, v současné době sloužící jako výškový park s různými rostlinami, vyhlídkami a místy k sezení. Připomíná takovou zahradu. Délka činí zhruba kilometr. Jedná se o podobné místo, jako je newyorkský park High Line. Přes ulici se pak tyčí rozsáhlé budovy. I díky těmto faktorům je tak Seoul Station jedním z velmi zajímavých míst korejské metropole, nikoliv prostranstvím strachu, jako pražský hlavák.

 

 

✈️  B747 QANTAS na ICN

Následující dva dny jsme strávili spottingem, přičemž já i částečně studiem. V pondělí se na Incheonu udála jedna ze spotterských událostí roku. Odpoledne přiletěl B747-400 Qantasu na charterovém letu na trase Sydney – Soul – Tel Aviv. Zdržel se tu do čtvrtka. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, koho konkrétně vezl. Přílet však doprovázela dramatická situace. Letiště Incheon používá tři ranveje: 15L/33R určenou výhradně pro přistání, 15R/33L určenou výhradně pro starty a 16/34, která se využívá v různé denní doby pro oba typy pohybů, v čas příletu highlightu dne bohužel zrovna pro přistání. Do poslední chvíle tak nebylo jasné, kam Qantas pošlou. Při severních, severovýchodních, severozápadních a západních větrech většinou letadla letící od jihu a východu sedají na 33R, ta od západu na 34 (pro úplnost, v případě větrů z ostatních světových stran se přistává zcela náhodně, neboť všechna letadla oblétávají Incheon ze západu a řadí se ob jedno, doprava i doleva). Přesto, vždy záleží na konkrétní provozní situaci a například letadla Koreanu či Asiany ze Sydney létají téměř pokaždé jinam. Jednalo se tak o loterii. Protože přistání na dráhu 34 jsou nejfotogeničtější díky terminálům v pozadí, rozhodli jsme se počkat tam. Naštěstí, korejští spotteři jsou velmi přátelští a ochotní, a tak nám nabídli, že poté, co se posádka letu přihlásí věži a dostane povolení k přistání a bude tedy přidělena ranvej, v případě potřeby nás autem odvezou na druhou stranu letiště. Stejnou nabídku mi poskytl i můj korejský kamarád Shin. Bohužel, nastalo to, co nikdo z nás nechtěl a Qantas byl poslán na vedlejší dráhu. Všichni jsme se rozběhli do aut. My jsme jeli s mým kamarádem Shinem. Ačkoliv nás jeho matka vezla velkým SUV, počtu nadšenců nestačilo, a tak malí a hbití Korejci, nám větším, uvolnili místa tak, že pohotově naskákali do kufru, a vyrazilo se. Ačkoliv jsme cestou čelili několika dlouhým červeným na semaforech, přílet jsme úspěšně stihli!

 

 

🌎  Lotte World

V polovině týdne přišlo do Soulu nepříznivé počasí v důsledku tajfunu, který udeřil ve střední části země. Proto nebyly ideální podmínky pro poznávání města. Přesto jsme se v jeden podvečer vyrazili podívat se na Lotte World Tower. Se svou výškou 555 metrů představuje nejvyšší budovu v Jižní Koreji a šestou nejvyšší budovou světa. Protože již bylo přítmí a zároveň zataženo a deštivo, na zpoplatněnou vyhlídku do nejvyšších pater jsme nešli. Věž je součástí komplexu Lotte World, který zahrnuje i zábavní park, velké nákupní centrum s obchody světových luxusních značek, hotel a mnoho dalších atrakcí. Musím sem vyrazit ještě jednou, za světla na delší dobu. Více informací o místě zde: http://www.lotteworld.com/gate.html

Lotte World Tower

Mimochodem, Lotte World je i tématem jednoho z logojetů společnosti Thai AirAsia X. Nosí ho Airbus A330-300 registrace HS-XTD. Na incheonském letišti jsem ho fotil nedávno.

 

Poslední den jsme nečekaně věnovali opět focení. Nečekaně proto, že se nečekaně vyčasilo. Předchozí deštivé a větrné dny krásně vyčistily oblohu od oparu a my jsme tak měli perfektní podmínky pro focení. Večer jsme se jeli rozloučit na letiště a má první návštěva tak utekla jako voda.

 

O víkendu jsem vyrazil fotit na Gimpo. Nově založená nízkonákladová společnost Fly Gangwon se sídlem ve východokorejském Yangyangu tu totiž prováděla testovací lety s jejich prozatím jediným Boeingem 737-800, který dříve létal pro Norwegian pod registrací LN-NGG. Dále jsem se začal připravovat na polosemestrální zkoušky, které mě čekají na konci října. Zejména pracuji na domácím projektu z předmětu 3D Modeling Studio, jehož zadáním je vymodelovat zubní pastu dle předlohy. Původně jsem si tento předmět vybral jako „dávačku,“ která mi zabere minimum času. Realita je ovšem taková, že s ním strávím více času než se všemi ostatními dohromady.

 

Příští týden se můžete těšit na trip report z Hong Kongu. Jak celý výlet dopadne s ohledem na probíhající masivní protesty? Nebo to jsou jen mediální lži a ve skutečnosti je město poklidným krajem?

 

 

#4

Manufaktura – Večeře v korejské restauraci – Večeře v české restauraci

 

 

Dnešní díl vydávám s menším zpožděním. Tento týden jsem se totiž musel zabývat mimo jiné také ztrátou své peněženky se všemi doklady a platebními kartami a přípravou na první test, který jsem doufám úspěšně napsal ve středu.

Během září jsem navázal kontakt se dvěma místními spottery, jedním studentem (Shin) a jedním starším pánem (Shim). Se Shinem jsme se setkali už dříve, se Shimem až tuto sobotu, kdy jsme vyrazili na společný výlet jeho autem. Odhadem mu je 50 let. Má dvě děti a jeho bratr studoval stejně jako já na Sogang University. Kromě spottingu se věnue i lyžování a každou zimu proto jezdí do kazašských hor. Zároveň také cestuje po Asii, pochlubil se fotkami například z Japonska a Singapuru, ale také z Austrálie a Nového Zélandu.

 

 

✈️  Manufaktura

Naše cesta vedla do manufaktury Asia Speciality Model Co. asi 30 kilometrů od Soulu, kde vyrábějí modely letadel pro Korean Air a další korejské společnosti, především Jeju Air, Eastar Jet a Jin Air.

Pan Shim mě vyzvedl v 10 hodin u školy. Bohužel, domluva byla komplikovaná, neboť anglicky uměl pouze několik slov. Při chatové konverzaci používá překladač, který se stal hlavním zprostředkovatelem vzájemné komunikace i během osobního setkání. Cesta do města Kwangdžu v provincii Kjonggi nám zabrala přes hodinu, protože v Soulu bylo několik dlouhých kolon.

Po příjezdu na nás čekal majitel manufaktury, dle slov pana Shima „boss.“ Nejdříve jsme šli do stodoly, sloužící jako sklad nejen hotových modelů, ale i jednotlivých součástek. Tam jsme pobyli skoro hodinu. Ochotný modelář mi ukázal spoustu zajímavých kousků, které jeho firma vyrábí. Modely byly v zásadě pěkné, ale já jsem zvyklý na o něco kvalitnější. Nevadí, že jsou zhotoveny z dutého plastu, některé části však jsou neautentické, respektive neodpovídají jednotlivým typům letadel, ať už svou přídí, winglety, nebo jinými částmi. Nejvíce povedený mi přišel B747-8, který měl však menší logo Korean Air, než ve skutečnosti je, a B787-9. Ten jsem si nakonec i koupil. Stál v přepočtu necelých 1000 Kč, což je u nás běžná cena podobného modelu. Jen jsem byl zklamaný, že neměli žádný se samolepkou připomínající 50. výročí založení korejského vlajkového dopravce, které si letos připomínáme. Vůbec nejhezčí byl ale A380 v měřítku 1:100, mající snad téměř tři čtvrtě metru na délku i šířku. Bohužel byl vcelku neskladný a moc drahý. Pan Shim si koupil letadla čtyři, jedno pro sebe a tři pro svého japonského kamaráda.

Potom jsme zamířili do samotné dílny. Tam byli asi čtyři pracovníci, kdy každý dělal na určité části modelů. Jeden skládal křídla k trupům, další lakoval jednotlivé součástky. Když jsem je viděl v pracovním procesu, začal jsem si svého nového modelu více vážit, neboť jde o ruční práci, ne o sériovou výrobu, z níž pochází většina mých letadélek, která mám doma.

Následovala cesta zpět do Soulu. Ale ne domů. Shim mi ochotně nabídl, že mě vezme na letiště Gimpo, kde mi ukáže nejlepší spoty na focení. Tam jsme byli až do pěti hodin, kdy odletěl korejský tripl se speciální zbarvením, které navrhly děti v rámci výtvarné soutěže. Provoz na tomto letišti jinak příliš zajímavý není, zároveň nebylo pěkné počasí, ale pana Shima to tam evidentně bavilo, a tak jsem pochopitelně nic nenamítal a byl rád za jeho spotterské tipy.

 

 

🇰🇷  Večeře v korejské restauraci

Po spottingu nastala chvíle, které jsem se obával ze všeho nejvíc. Nabídka společné večeře! Ne, že bych s panem Shimem nechtěl jít společně na jídlo, ale bylo mi jasné, do jakého typu restaurace budu zavlečen. Snažil jsem se nenápadně odmítnout se slovy, že jsem ho již připravil o značnou část dne a že se klidně najím sám v české restauraci. On se však odbýt nenechal a dal mi záludnou nabídku. Nemusíme jít do korejské restaurace, můžeme tedy i do české, je to na tobě. Z formálních důvodů jsem samozřejmě ne moc nadšený kývl na jeho volbu, a tak jsme vyrazili. Bylo by velmi nevhodné odmítnout, už jen proto, že mi věnoval celý den a projezdil spoustu benzínu.

Restaurace, kam mě vzal, působila velmi honosným dojmem. Nachází se poblíž stanice metra Diginal Media City na trati Airport Railroad (AREX) mezi Seoul Station a letištěm Incheon. Menu bylo v celém podniku jednotné. Podává se tu delikatesa jménem Shabu-Shabu. Vtipné bylo, když Shim pronesl „It is delicacy… Maybe (for you).“ Podle informací dostupných na webu pokrm pochází z Japonska, ale velmi častý je právě i zde v Koreji. Sestává se ze zeleniny, masa a případně dalších potravin, které se vaří ve vroucí vodě. Jenže jídlo nevaří kuchař. Uprostřed stolu je umístěna varná deska, na níž servírka přinese velký hrnec v polovině rozdělený na dvě části a příprava večeře je už jen a pouze na hostech, v našem případě na panu Shimovi. Bylo vidět, že je v ní velice erudovaný. Během chvilky donesl na stůl spoustu ingrediencí, které jsou k dispozici ve formě bufetu. Mně hovězí, knedlíčky plněné nějakou zeleninovou směsí a korejské nudle. Sobě pak talíř plný mořských potvor. Jejich konzumaci jsme si „vyjasnili,“ už cestou, kdy jsem mu řekl, že bohužel tento typ masa nejím.

Do vroucí vody v hrnci vložil zeleninu a do každé z polovin pak příslušné maso. Byla k dispozici pouze jedna vařečka-naběračka, kterou vše míchal, a tak se vývar z ryb mohl dostat i do mé části, ale to jsem raději v duchu neviděl. Uvařené maso mi pak doporučil zabalit do rýžového listu. Ten má podobu průhledné hmoty, která po namočení do jakési červené vody získá konzistenci želatiny. Váček se poté může dochutit omáčkou dle vlastního výběru a sní. Kromě toho mi přinesl ještě salát se sladkým dresinkem, nakládané ředkvičky a do hrníčku nalil vývar z masa a zeleniny jako polévku. Ze zbytku oné pomyslné polévky ve finále připravil dezert z rýže. Ten jsem ale už odmítl. Jednak nevypadal moc vábně a jednak mi korejská strava pro danou chvíli stačila. Nebylo to tak zlé, jak jsem očekával, ale dochucovadla byla vcelku dost pálivá, o čemž vypovídá i barva mého obličeje na fotce níže.

Na panu Shimovi bylo vidět, že si myslí, že mi přiliš nechutnalo, ale snad se mi ho podařilo alespoň trochu přesvědčit o opaku. Mockrát jsem mu poděkoval za pohostinnost a dohodli jsme se, že příště ho pozvu někam já. Třeba do české restaurace. To jsem si ještě v tu chvíli myslel.

 

 

🇨🇿  Večeře v české restauraci

A tam zároveň vedly mé další kroky. Ano, opravdu jsem se v korejské večeři ve skutečnosti moc nenajedl a jelikož se jednalo o mé jediné jídlo daného dne, rozhodl jsem se dorazit ještě něčím. Českou restauraci jsem našel už o týden dříve. Tehdy však měla zavřeno. Nachází se v blízkosti stanice metra Hapjeong. Její budova má připomínat Staroměstskou radnici a orloj. Jmenuje se Castle Praha. Poloha na Instagramu pak udává „Castle Paraha“ a hlavní stránka jídelníčku „Castle Parah.“

Interiér je pěkný. Jedná se o jednu z těch lepších restaurací zde v Soulu. Obsluhují Korejci. Jídelní lístek obsahuje variaci různých pokrmů; část z nich tvoří tradiční české, část univerzální – těstoviny, pizza (včetně havajské), saláty či různé chuťovky k pivu (např. cibulové kroužky). Točí pivo značky Ježek. Zmíněné tradiční české pokrmy vypadají tradičně jen co do jejich názvu. V nabídce je svíčková, guláš, vepřo knedlo zelo, bramborák, řízek či smažený hermelín. K omáčkám jsem od začátku příliš důvěry neměl, dát si řízek či hermelín mi přišla škoda, a tak jsem si objednal vepřo knedlo zelo. To, co mi však bylo naservírováno, mě velmi zklamalo. Na talíři bylo několik plátků grilovaného vepřového masa s nějakým sosem ze zeleniny a koření; přílohu pak tvořili tři plátky houskových knedlíků a salát s rukolou a rajčaty. Pomyslnou třešničkou na dortu byla šlehačka a brusinky. Takže takový kočkopes. Sníst se to dalo, ale moc potěšený jsem nebyl, a tak se patrně jednalo o mou první a zároveň poslední návštěvu této restaurace.

Ukázka části menu obsahující jídla z tradiční české kuchyně

 

 

🍽️  Jak se tu dále stravuji?

Strava zde v Soulu mi přijde dražší než u nás. Vždy alespoň jednou týdně chodím do restarace nedaleko univerzity, kde nabízejí cosi jako řízek s rýží a pikantním přelivem, případně navštívím nějakou jinou, kde se dá normálně alespoň trochu evropsky najíst. Večer se většinou stravuji v některé z pekáren, které tu jsou velmi rozšířené. Největší síť prodejen má pravděpodobně řetězec Paris Baguette, který paradoxně nemá s Francií nic společného. Nabízejí plněné pečivo jak sladké, tak slané příchutě, saláty, jugurty a další občerstvení. Občas chodím také do fastfoodových restaurací. Je tu zastoupen McDonald’s, KFC i Burger King. Velmi oceňuji přítomnost samoobsluh skoro na každém rohu. Většina z nich má otevřeno nonstop a nabízejí základní potravinářský a drogistický sortiment. Výhodou je cenově dostupné jídlo v krabičkách do mikrovlnky, které jsou v prostorách večerek k dispozici.

 

Včera jsem konečně obdržel Alien Registration Card, díky které mohu začít cestovat za hranice Korejské republiky. Hned jsem si tedy koupil dvě letenky do destinací, které dlouhodobě figurují na mém „wishlistu“. První výlet uskutečním na začátku října, druhý pak v půlce listopadu. Příští týden mě čeká první návštěva z Prahy. Zavítáme jak na letiště, tak do města. Více v dalším updatu.

 

 

#3

I·SEOUL·U – Gyeongbokgung Palace – Changdeokgung Palace

 

 

Na úvod dnešního updatu bych rád poděkoval všem čtenářům, kteří mi píší milé zprávy, za jejich přízeň. Těší mě, že se vám můj blog líbí.

Minulý týden jsem na cestování po Koreji neměl příliš času, a tak jsem se věnoval třem hlavním aktivitám – spaní, chození do školy a spottingu. Dvakrát jsem ale vyrazil i do města, poprvé se vyfotit u proslulého nápisu I·SEOUL·U, který je nedílnou součástí Instagramu velké části těch, kdo navštívili jihokorejskou metropoli, a podruhé obhlédnout některé z místních paláců, konkrétně pak Gyeongbokgung Palace a Changdeokgung Palace.

Ochladilo se tu. Máme už jen 25 stupňů. Korejci začínají vytahovat kožichy. Deštníky nosí stále. Když nesvítí slunce, tak prší. Využití najdou za každého počasí. Způsob jejich nošení mě ale občas fascinuje. Drží je v ruce tak, že jsou nakloněné dopředu a dotyčný tak pořádně nevidí před sebe. Jen včera jsem byl svědkem dvou deštníkových střetů. Snad příště cestou nepotkám vypíchnuté oči válející se na chodníku.

Také jsem stačil na koleji nasbírat 30 trestných bodů. Mým nerespektováním pravidel nebo slabými články ubytovacího zařízení? Toť otázka! Jelikož bylo v týdnu pěkné počasí, dvě rána, před začátkem výuky, jsem se rozhodl strávit spottingem na Incheonu, dokud ještě slunce vychází relativně brzy a je tak možné vyfotit letadla, která budou za pár týdnů létat už za tmy. Zákaz vycházení zde platí mezi půlnocí a pátou ranní, tudíž jsem vstal tak, abych přesně v pět hodin prošel turniketem a mohl běžet na první metro. Pokaždé jsem však byl o něco rychlejší a po příchodu k bráně hodiny vedle ní ukazovaly 4:55. Proto jsem vzorně pět minut vyčkal a když odbila celá, pípnu jsem kartičku a opustil kolej. Když jsem si pak v pátek jen tak ze zájmu zkontroloval své bodové konto, zjistil jsem, že mi bylo 30 bodů strženo. Dvakrát pět za nerespektování nočního zákazu vycházení a dvakrát deset za strávení noci mimo kolej bez předchozího nahlášení a potvrzení. Žádného z prohřešků jsem si nebyl vědom, a tak jsem hned kontaktoval kolejovou supervizorku a s celou situací jí obeznámil, včetně mých časných odchodů. Ta mi s úsměvem oznámila, že už delší dobu jdou hodiny v celé budově o dvě minuty napřed. To jsem samozřejmě nevěděl, protože s mobilem jsem si je v tu chvíli nekontroloval. Místo v 5:00 jsem tedy odešel ve 4:58 a systémově porušil jak zákaz vycházení, tak v podstatě nebyl v noci na pokoji. Milou paní se mi podařilo přesvědčit, aby mi trestné body smazala, a já tedy začínám opět s čistým kontem a příští týden budu poctivě vyčkávat do 5:02. Snad i nadále budu stíhat první metro.

Když už jsem se dostal se dostal k univerzitním pravidlům, na dnešní hodině sociální psychologie mě zaskočilo, jakým způsobem asistentka učitele eviduje docházku studentů. Doposud mě to nikdy moc nezajímalo. Na každou hodinu si donese NOVÝ vytištěný papír A4 se zasedacím pořádkem a kroužkuje si, kdo je přítomen. Má-li zde semestr 12 týdnů výuky po dvou hodinách týdně a vynásobíme-li toto číslo nějakým počtem předmětů, které se na škole vyučují (řekněme, že podobný systém je užíván třeba v polovině z nich, a zbytek vyučujících si vede absenci hospodárněji), vyjde z toho nehorázná spotřeba papíru. Podobně je tomu na hodinách obchodní angličtiny. Tam nám zase lektorka tiskne na každou hodinu nespočet až zbytečných materiálů ve zbytečně velkém formátu, kde polovinu ani nevyužijeme. Mně osobně to nijak nevadí, sám nejsem člověk, který by se papírem snažil šetřit, ba naopak, ale v Česku stále slýchám o tom, jak je potřeba chovat se friendly k životnímu prostředí, zabraňovat kácení lesů a bla bla bla… V Koreji toto evidentně zas tak moc neřeší. Třeba časem zde ve škole přejdou k efektivnějšímu systému a asistenty nahradí zařízení, na nějž každý student přiloží svou ID kartu a docházka se zaznamená stejně tak a navíc dojde k eliminaci chyb způsobených lidským faktorem.

Dost filozofování. Na začátku jsem už stačil zmínit spotting, proto níže jako tradičně přináším výběr TOP 5 úlovků z posledních dnů:

 

 

🇰🇷  I·SEOUL·U

Nápis I·SEOUL·U, očividně oficiální symbol či slogan města, se nachází u náplavky na levém břehu řeky Han autobusem asi 10 minut od Sogang University. Náplavka se dosti podobá té pražské, schází se na ní nejen turisté, ale především místní. Za mé přítomnosti se zde odehrávalo menší vystoupení nějakého korejského umělce. Vcelku se to i dalo poslouchat. Podobné akce se tu dějí běžně. Opodál jsou postavena vodní brouzdaliště, kde se lidé, hlavně pak děti, mohou osvěžit v letním parnu. Okolo řeky vede cyklostezka. Přes ulici se tyčí vysoké mrakodrapy.

 

 

🕍  Paláce

O slunečné neděli vedly mé kroky za poznáváním proslulých korejských paláců, které jsou neodmyslitelným symbolem Soulu. Ve městě se jich nachází několik.

 

GYEONGBOKGUNG PALACE

Jako první jsem navštívil Gyeongbokgung Palace (v překladu Palác zářného štěstí) ležící v severovýchodní části metropole. Není to pouhý jeden chrám, je to celý komplex, jehož vstup „střeží“ pravidelně se střídající stráž v tematickém stejnokroji. Palác byl vystavěn ve 14. století za vlády dynastie Čoson. Sloužil jako domov královské rodiny a jejích příslušníků. Za svou historii byl několikrát poničen, jednou požárem, jednou pak za japonské okupace.

Prohlídka mi zabrala asi hodinu, pač areál je velmi rozsáhlý. V jedné z jeho částí se nachází National Folk Museum of Korea, před nímž byly k vidění stánky s řemeslnými dílnami a různé v uvozovkách řečeno kulturní akce. Vstup do celého komplexu zdarma.

Více o paláci si můžete přečíst například zde: https://www.theseoulguide.com/sights/palaces/gyeongbokgung-palace/.

 

CHANKDEOKGUNG PALACE

Pár desítek minut chůze východním směrem se rozprostírá Chankdeokgung Palace (v překladu Palác nejvyšší ctnosti), který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Stejně jako první zmíněný byl postaven za dynastie Čoson. Celý komplex je o něco rozsáhlejší. Nachází se v zde méně staveb, o to více prostoru zabírá zeleň a parky. Nejvíc mě zaujal ten v okolí jezírka, skýtající příjemné posezení ve stínu. Ze všeho nejvíc jsem si přál vidět chrám obklopený vodou, který je známý z mnoha obrázků. Bohužel ale nebyl volně přístupný, dostat se k němu dá pouze s organizovanou prohlídkou, která zahrnuje i Secret Garden. Ty v době mé návštěvy byly bohužel vyprodané a první, na níž bylo místo, se konala až za delší dobu. Proto jsem se rozhodl, že se sem vrátím znovu jindy, třeba ještě s někým dalším. Vstup do části komplexu zdarma, organizované prohlídky nabízené v několika jazycích za poplatek.

Pro zájemce více informací zde: https://www.theseoulguide.com/sights/palaces/changdeokgung-palace/.

 

 

💇  Holič

Ti, kdo mě dobře znají, vědí, že si potrpím na časté chození k holiči. Alespoň jednou za tři týdny. Jak jsem zjistil od nizozemských spolužáků zde v Soulu, čeští holiči jsou velmi levní. V malé obci hodinu jízdy od Amsterdamu stojí běžné ostříhání okolo 20 eur. Nevím, já většinou platím 100, maximálně 150 Kč.

V Koreji pro mě byl holič zpočátku zapovězeným tématem. To proto, že devadesát procent místních nosí vlasy „podle kastrolu,“ a těch zbylých deset procent zhruba rovným dílem sdílí holohlaví či plešatí a nositelé účesu evropského typu.

Ve čtvrtek jsem usoudil, že ranní úprava účesu trvá příliš dlouhou dobu, a budu se muset odhodlat nechat si ho zkrátit. Po škole jsem tedy vyrazil do ulic. Obešel jsem celkem tři kadeřnictví; až ve třetím jsem uspěl. První bylo zavřené a ve druhém mi bylo (raději) řečeno, že se musím nejdříve objednat. Holička v posledním kadeřnictví na mě v první chvíli vrhla velmi nejistý až zděšený pohled, pravděpodobně jsem byl prvním Evropanem v jejím portfoliu zákazníků. Anglicky bohužel neuměla. Ostatně kolik holičů v Praze se s vámi domluví anglicky, že?! No, naštěstí právě stříhala zákazníka, který světový jazyk ovládal, a tak jsme se nakonec dohodli. Při třicetiminutovém čekání mi byl nabídnut džus a sdělena cena služby. Ta činila 25 tisíc wonů, v přepočtu asi 500 korun. Stříhání probíhalo celkem hladce, několikrát jsem sice musel použít překladač a obrázky účesů nalezené na Googlu, ale výsledek byl více než uspokojivý, až tak, že předčil má očekávání. Poté jsme si oba – já i holička – oddychli a těšíme se na další shledání za měsíc.

 

 

❓  Co dalšího se událo?

Spořitelna si účtuje docela vysoké poplatky za výběr valut. Další poplatky pak i Woori Bank. Tak jsem si byl vybrat milion. Wonů. A pak vyrazil přes ulici na Bubble Tea. Měl bych konečně začít používat aplikaci Revolut a zbytečným výdajům se tak vyhnout

 

Příští týden vás zavedu mimo jiné do dvou restaurací zde v Soulu – korejské a české. Která z nich je lepší? Nebo jsou obě dvě stejně dobré či stejně špatné? Na odpověď si počkejte 😛

 

 

#2

Víkend na Jeju

 

 

Můj druhý víkend pobytu v Koreji jsem strávil na Jeju. Je to malý ostrov vzdálený necelou hodinu letu na jih od Soulu. Wikipedie říká, že jeho rozloha činí 1 850 km² a počet obyvatel dosahuje zhruba 605 000.

Rozhodnutí přišlo vcelku spontánně. V pondělí na mě dolehly místní vysoké teploty a touha zchladit se v moři. Vzhledem k tomu, že během podzimu se v Koreji údajně citelně ochlazuje, řekl jsem si, že asi nemá cenu výlet odkládat.

Koupě letenky nebyla moc snadná. Na Jeju se létá pouze z letiště Gimpo, které leží v centru města, půl hodiny od univerzity. Denně tam je operováno zhruba 130 zpátečních spojů. Létají tam Korean Air, Asiana Airlines a místní lowcosty Jeju Air, Jin Air, Eastar Jet, T’way Air a Air Busan. Na většinu letů jsou nasazovány B737-800/B737-900/A320/A321, přesto Korean létá ještě s A220, A330 a B777-200, Asiana s B767-300 a Jin Air rovněž s B777-200. Běžný cestující, kterému nezáleží, čím letí, sežene letenku v přepočtu za 1200 až 1500 Kč. Mně na tom samozřejmě záleželo, a tak jako nejvhodnější varianta za daných okolností se jevila cesta tam s B763 Asiany a zpět s B772 Jin Airu. Letenky stály v přepočtu lehce přes 2000 Kč. První zmíněná společnost nabízí v ceně odbavené zavazadlo, ta druhá ne, jelikož je nízkonákladová. Přesto, jak jsem později poznal, se na těchto letech velikost ani počet kabinových zavazadel nikterak nekontrolují.

 

 

✈️  Let OZ8957 GMP-CJU (pátek 6.9.2019)

Asiana Airlines, B767-38E (reg. HL7514)

Několik málo dní před odletem jsem dostal informaci o blížícím se tajfunu Lingling, který má během víkendu zasáhnout jak Jeju, tak Korejský poloostrov. Dokonce mi přišlo i několik automaticky rozesílaných tísňových výstrah na mé korejské telefonní číslo. Ještě v pátek ráno jsem se rozmýšlel, zda vůbec vyrazit a riskovat potenciální nebezpečí, nebo zůstat na koleji. Ale protože mi nevadí riskovat, vydal jsem se na cestu! Dopoledne jsem strávil spottingem na Gimpu, neboť byl plánován přílet Airbusu A330-300 China Eastern Airlines ve speciálním zbarvení propagujícím příběh Toy Story z dílny studia Pixar. Letiště má svá největší léta slávy za sebou; provozu v současné dominují už jen vnitrostátní lety. Tomuto tématu se ale budu podrobně věnovat až v některým z příštích příspěvků.

Let nakonec z důvodu povětrnostních podmínek zrušen nebyl, a tak jsem po 14. hodině usedl na palubu. Vidět interiér B767-300 Asiany byl pro mě v první chvíli šok. Myslel jsem si, že tato letadla byla původně používána na dálkové lety a v současné době již pouze dosluhují na těch vnitrostátních. Nejspíš to tak ale není, protože kabina byla celá v konfiguraci pro economy class, bez pro widebody letadla typických přepážek ve třetinách letadla s toaletami a galley. Že by bylo vnitřní uspořádání změněno mi přijde málo pravděpodobné, neboť letadlo působilo velice zastaralým dojmem, jako by bylo ve stejném stavu před téměř čtvrt stoletím dodáno. Nejvíce retro mi přišly biny na zavazadla, osobní osvětlení a obrazovky nad uličkami. Ve srovnání se stejným typem letadla Delta Air Lines, které prošlo rekonstrukcí a na jehož palubě jsem letěl letos v únoru, jsem byl skutečně velmi překvapen. Let byl obsazen dle mého odhadu ze zhruba 40 %.

Oběd před odletem – sýrovo-šunkový toast a tiramisový krém

Retro sedačky a osvětlení nad sedačkami. Chybí osobní větrák a tlačítko na přivolání CC. Světelné transparenty k připoutání cestujících naštěstí mají 🙂

Další šok nastal, když jsem si prohlédl nabídku SkyShopu. Nestačil jsem se divit, co korejské aerolinky cestujícím nabízejí. Sortiment je skutečně velmi široký, od zavazadel, přes kuchyňské vybavení až po sekačky a jiné zahradnické potřeby. Na tomto krátkém letu bohužel prodej nebyl k dispozici, zajímalo by mě ale, jak to ve skutečnosti mají.

Po startu z dráhy 14L jsme vystoupali do cestovní hladiny okolo 23 000 stop, v níž probíhá většina letů mezi těmito dvěma destinacemi. Posádka cestujícím nabídla nápoje. Výhled z okénka byl omezený z důvodu velké oblačnosti. Po necelé hodině jsme přistály na dráze 07 mezinárodního letiště v hlavním městě Jeju. Počasí poukazovalo na blížící se tajfun, bylo deštivo a vál silný vítr, který byl patrný už během finálního přiblížení. Provoz na letišti je poměrně silný, terminál byl přelidněný, cestujících čekajících v gatech bylo mnohem více, než kolik jich vídám v Praze.

Vzhledem ke špatnému počasí jsem jel z letiště taxi přímo do hotelu, ležícího na severním pobřeží zhruba 10 minut jízdy od letiště, kde jsem strávil zbytek dne.

 

 

🏞️  Místa k navštívení

V noci ostrov částečně zasáhl tajfun Lingling. Částečně proto, že jeho epicentrum se nacházelo nad mořem. Byl to docela zajímavý zážitek, tak silný vítr, aby mě vzbudil uprostřed noci jsem zatím ještě nezažil. Ráno a dopoledne ještě foukalo, ale obloha se začala protrhávat, a tak jsem v 11 hodin vyrazil zpět na letiště, odkud jsem se plánoval vydat na prohlídku ostrova.

Na webových stránkách visitjeju.net se nachází spousta cestovatelských typů a hlavně mapa tras veřejné dopravy. Po ostrově jezdí 8 autobusových linek, které spojují hlavní město s významnými místy. Jedním z nejzajímavějších míst, která bezpochyby stojí za to navštívit, jsou vodopády v blízkosti města Sogüpcho. Bohužel, jak mi bylo řečeno na přepážce turistických informací, v tento den byly kvůli počasí předešlou noc nepřístupné.

Rozhodl jsem se tedy na základě doporučení vydat se na východ. Cesta zabrala něco málo přes hodinu a jednosměrná jízdenka vyšla v přepočtu na 100 Kč. Mezi hlavní cíle východního pobřeží patří Seongsan Ilchulbong Peak, jenž je na seznamu světového dědictví UNESCO, pak malý přístav nacházející se v blízkosti, a hlavně ostrov Udo. Ten byl v sobotu opět nepřístupný, stejně jako vodopády. Poslední místem je pak park/oblast Seopjikoji. Strávil jsem tu asi 2 hodiny, mimo jiné ve městě poblíž, a pak se vydal zpět. V 15 hodin jsem dorazil zpět na letiště a stála přede mnou otázka, co dál. Rozhodnutí nebylo těžké. Počasí vypadalo natolik lákavě, že jsem se rozhodl pro spotting.

 

 

📸  Spotting

Pár dní po příletu do Koreje jsem navázal kontakt s místním spotterem. Ten mi doporučil vhodné fotomísto, kde jsem strávil zbytek dne až do soumraku. Nachází se necelých 10 minut cesty autem od terminálu. Je na silnici na kopci za letištěm nad úrovní oplocení a nabízí tak úžasný pohled na dění na ranveji, je-li v užívání směr 25. Na místo se sjelo více spotterů. Ačkoliv byly v sobotu zrušeny téměř všechny lety s Gimpem a provoz byl díky tomu „vyfiltrován“ od „nudných“ místních společností (ze kterých by v Evropě byli pochopitelně všichni paf), několik letadel sem divertovalo z Incheonu. Nejzajímavějším byl A350 Asiany na lince z Osaky, který ostrov dle informací od místních navštívil naposledy před dvěma lety v rámci výcviku posádek. Dále bylo zpožděno několik ranních letů, takže se naskytla možnost vyfotit zajímavá letadla v rozdílnou denní dobu za krásného počasí. Z (pro mě) zajímavých společností se tam objevily tyto: Tigerair Taiwan (A320), Juneyao Airlines (A320), Spring Airlines (A320), HK Express (A321) a AirAsia X (333). Poslední tři jmenované lze vidět i na Incheonu. Kromě toho jsem vyfotil také některé místní dopravce, z nichž největší radost jsem měl z A220 Korean Airu.

Zajímavosti z místního provozu:

 

 

🌙  Večerní romantika na pobřeží

Po západu slunce jsem se vydal pěšky do asi 3 km vzdáleného hotelu. Převážná část cesty vedla podél pobřeží. Soumrak naskytl velmi pěkné pobřežní scenérie, a tak jsem se na několika místech zastavil a vyfotil. V půli trasy jsem narazil na Starbucks, kde jsem se po celém dni najedl a vyzkoušel místní koktejl z ovocné šťávy. K večeři byl sendvič. Musím říct, že v Koreji mají všechno hodně sladké, takže ani v něm nechyběla nějaká místní přísada. Pak už mé kroky vedly na konečně hotel. Zároveň mi přišla zpráva od spolužáků ze Sogang University s dotazy na počasí, neboť do Soulu se tajfun přihnal během odpoledne.

 

 

✈️  Let LJ316 CJU-GMP (neděle 8.9.2019)

Jin Air, B777-2B5/ER (reg. HL7750)

Poslední den mého výletu, neděle, se už tak nevyvedla. Ráno bylo zataženo a pršelo, takže dopolední výlet nebo spotting byl v tu chvíli zavržen a já vyrazil před desátou hodinou na letiště. V pátek jsem si všimnul, že cestující drželi v ruce pro mě zvláštní palubní vstupenky, vypadající jako účtenky. Proto jsem zašel na check-in s žádostí o reprint, ačkoliv jsem měl mobilní. Ano! Skutečně je v Koreji – alespoň tedy na některých letech – tisknou tímto úsporným způsobem. Potom byl na programu dne oběd v letištní japonské restauraci. Objednal jsem si smažené vepřové maso s rýží a salátem. Jedli to tu skoro všichni. Nebylo to špatné, ale pro Evropana je takováto kombinace hlavního chodu a přílohy netradiční. Pak se blížil čas nástupu, a tak jsem se vydal do gatu. Hala byla opět přeplněná cestujícími směřujícími do Soulu.

Palubní vstupenka vypadající jako účtenka a selfie před motorem tripla

Zpáteční let byl operován korejskou nízkonákladovou společností Jin Air a jejím Boeingem 777-200ER. Nástup probíhal na vzdálené stojánce, jeli jsme tedy autobusem, což bylo za deště nepříjemné. Hned při vstupu na palubu bylo jasné, že letadlo dříve používal Korean Air, což jsem si následně potvrdil na internetu. Jen sedačky byly nahrazeny jinými, bohužel bez obrazovek. Ty ovšem na krátkých letech stejně víceméně pozbývají významu. Jin Air ale operují i dálkové lety, například z Incheonu na malajsijské Kota Kinabalu. Nabídka SkyShopu byla už běžnější, přesto jsem zde také objevil nějaké kuchyňské náčiní. Na rozdíl od letu Asiana Airlines zde proběhnul, na místo rozlévání nápojů, ale nabídka byla omezená, a tak se prodej hrnců bohužel nekonal. Výlet skočil přistáním na RWY 32R letiště Gimpo.

Závěrečné selfie s letuškou Jin Airu a cesta do příletové haly

Jsem rád, že jsem cestu i přes obavy z počasí nakonec nezrušil. Byla by to velká chyba. I přes zavřená některá místa a špatné povětrnostní podmínky v pátek večer a v neděli ráno, a tím tedy nevyužitý čas pro poznávání i dalších zákoutí, se výlet vydařil, i díky povedenému spottingu. Během podzimu se sem na víkend chystám ještě jednou, abych to, co se nepodařilo, napravil.

 

 

 

#1

Odlet do Koreje – První spotting v ICN – N Seoul Tower – První den ve škole

 

 

✈️ Odlet do Koreje – 27. 8. 2019

Den D nastal v úterý 27. srpna 2019. Odlet. Volba routingu pro mě byla vcelku jasná. Ačkoliv máme z Prahy dvě přímá spojení se Soulem, bez většího rozhodování jsem se rozhodl pro let s mými oblíbenými Emirates přes Dubaj. To proto, že naší ‚YBOU,‘ na rozdíl od A380, jsem za poslední rok letěl několikrát (ne tedy do Soulu).

Hned ráno jsem zjistil, že na linku EK140 bude nasazeno letadlo registrace A6-EDD. Byl jsem trochu zklamaný, pač se jedná o jednu z nejstarších „velryb“ ve flotile společnosti (rok výroby 2008), která ještě není vybavena dotykovými obrazovkami na sedačkách, a stejně tak nenosí žádné speciální zbarvení.

Po rychle probíhajícím odbavení, rozloučení se s rodiči a kamarády, jsem nastoupil do letadla. Už v gatu mě překvapila nízká obsazenost letu. Podle mého odhadu cestovalo v ten den okolo 200 cestujících. Výhodou toho bylo, že většina cestujících měla pro sebe více sedaček a celý let tak byl mnohem pohodlnější. Mezi pasažéry byla i jedna známá osobnost, zpěvák Pavel Callta, sedící shodou okolností o řadu přede mnou. Samotný let, trvající něco málo přes 5 hodin, probíhal klidně. K večeři byla na výběr jako obvykle dvě teplá jídla, jedno z hovězího a jedno z vepřového masa. Poté nechyběla památeční fotka z polaroidu. V té době se naše letadlo již blížilo severnímu pobřeží Spojených arabských emirátů a po chvilce přistálo na dráze 30L dubajského letiště.

Odevzdání zavazadel a rozloučení se s přáteli na letišti v Praze

 

 

✈️ DUBAJ

Parkovali jsme v zóně A. Návazný let do Soulu byl operován ze zóny C. Pravděpodobně z důvody opravy, nebo údržby podzemního vláčku spojujícího obě části Terminálu 3 byli cestující převáženi autobusy po letištní ploše, což bylo vcelku zdlouhavé. Po rychlém občerstvení v podobě pití a sendviče jsem šel čekat na odlet do východu C16. Návštěvu Emirates Official Store jsem tentokrát zavrhnul, neboť bych měl problém nakoupené předměty uskladnit. Ale určitě se tam stavím cestou zpět! Let EK322 byl operován letadlem registrace A6-EEB. To je o čtyři roky novější a má již zmíněné dotykové obrazovky ☺ V nedávné době nosilo speciální zbarvení propagující FC Arsenal, před několika měsíci ale bylo odstraněno. Naštěstí jsem ho stihl dvakrát vyfotit, v Praze a v Paříži.

Zhruba dvě třetiny letu jsem prospal. Jeho obsazenost se přibližovala 100 %, tudíž komfort nebyl už takový jako při první cestě. Vedle mě seděli dva Alžířané, kteří cestovali s místním sportovním týmem pravděpodobně na nějaký zápas či soustředění. Většinu cestujících pak tvořili pochopitelně Korejci, byť mezi nimi bylo i jisté procento jiných národností. Ke snídani se podávala vaječná omeleta, výběr oběda pak byl podobný jako na předchozím letu. Převážná část trasy probíhala za světla a nad územím Číny. Po osmi hodinách jsme přistáli na dráze 34 letiště Incheon.

 

 

✈️ Přílet do Soulu

Největší korejské letiště na mě zapůsobilo velmi pozitivním dojmem. Je prostorné a udržované, působí svěžím a moderním dojmem, na rozdíl od některých evropských. Vedle nás parkoval Boeing 777-300 Thai Airways registrace HS-TKF nosící odnedávna speciální zbarvení připomínající královskou loď. Doufám, že se mi ho brzy podaří vyfotit! Kromě toho mě také přivítala ‚YBA,‘ odstavená na vzdálené stojánce.

Po výstupu z letadla do budovy terminálu následovala rychlá zdravotní prohlídka všech cestujících i členů posádky sestávající z měření teploty a odevzdání zdravotního formuláře, který bylo nutné vyplnit během letu. Poté přišla na řadu imigrační kontrola, vyzvednutí mých objemných zavazadel a vstup do příletové haly. Zde jsem si nejprve obstaral místní podobu Lítačky, T-Money Card, s motivem medvídka a kočičky, platící na všechny prostředky MHD, a objednal transfer do nedalekého hotelu, kde jsem unavený po dlouhé cestě strávil první noc.

 

 

🇰🇷 První den v Koreji

Další den jsem měl na programu stěhování na univerzitní kolej v centru Soulu. Protože ale ubytování probíhalo až v odpoledních hodinách, chtěl jsem ráno obhlédnout fotomísta pro spotting na Incheonu. Bohužel mě ale dostihl jetlag, a tak jsem byl rád, že jsem se probudil krátce před polednem…

Cesta do centra metropole byla vcelku náročná. Jednak jsem byl bez mobilních dat odkázaný pouze na vyscreenshotovanou mapu s jízdním řádem, jednak silně pršelo, a jednak nebylo jednoduché vézt ve jedněch rukou tři zavazadla, kdy každých několik metrů následovaly schody, vysoké obrubníky, či nerovné povrchy na chodnících. Do univerzitního kampusu jsem dorazil téměř po hodině a půl. Na první pohled mě překvapila jeho velikost a uspořádání na kopci. Dle slov místních se však jedná o jeden z menších vysokoškolských areálu v rámci Soulu a podobné kopce jsou pro město typické. Po ubytování se jsem zbytek odpoledne a večer strávil na pokoji.

 

 

✈️ První spotting

Pátek a sobotu jsem díky pěknému počasí strávil spottingem na letišti Incheon, vzdáleném od centra města zhruba 50 km, což odpovídá hodině jízdy. O samotném spottingu v Soulu na letištích ICN a GMP budu psát později. Když už jsem zmínil počasí, místní podnebí je podle mého názoru podobné středomořskému, alespoň aktuálně, na konci léta. Celkem vysoká je zdejší vlhkost vzduchu.

 

A teď malá ochutnávka z prvního spottingu v ICN:

 

 

🗽 N Seoul Tower

V neděli jsem se vydal na první výlet do města. Cílem byla vyhlídková a televizní věž N Seoul Tower na hoře Namsan. Se svou výškou 236 m n. m. se jedná o druhou nejvyšší stavbu ve městě. Ta je od univerzitního kampusu vzdálená necelou půlhodinu cesty metrem. Nachází se v rozlehlém přírodním parku. Dostat se k ní dá buď skrze něj pěšky, autobusy, nebo lanovkou. Já na cestu nahoru využil třetí možnost, na cestu dolů pak tu první. Pod věží se nachází vyhlídka a sbírka ‚Locks of Love‘. Dále se zde odehrávají různé tematické akce, v den mé návštěvy jakýsi rytířský souboj, a nechybí ani množství obchodů se suvenýry. Nejvíc mě zaujal ten s plyšáky. Z vrcholu věže je pak vidět celý Soul jako na dlani. Zároveň zde jsou umístěny popisky informující, jakým směrem leží vybrané světové metropole. K mému zklamání však chyběla Praha. Dle slov mého kamaráda, který do Soulu nedávno zavítal, tu však bývala. S krátkým blouděním mi výlet nečekaně zabral celé odpoledne, a tak ještě původně plánovanou návštěvu Changdeokgung Palace uskutečním až příště.

Cesta přilehlým parkem

 

🏫 Škola

V pondělí začala škola a po ní mě čekalo zařizování nezbytných úkonů – žádost o vydání Alien Registration Card, obstarání místní SIM s mobilními daty a založení účtu, neboť ne všude akceptují karty vydané v zámoří. I další dva dny se nesly v podobném duchu.

 

Další cestování a spotting mám v plánu o nadcházejícím víkendu, kdy letím na nedaleký ostrov Jeju, a koncem příštího týdne, kdy se v Koreji slaví třídenní svátek Chuseok. Podle předpovědi má také dorazit tajfun! Uvidíme, jak to celé dopadne; o tom bude můj příští příspěvek.

 

První postřehy ze života v Koreji

• Korejci jsou velmi důmyslní na všelijaká striktně daná pravidla, mnohdy pro Evropany až nesmyslná. Zatím jsem se s nimi setkal zejména na koleji a ve škole. Až si často říkám, zda jsem v té správné Koreji ☺
• Místní strava není pro mě tak šokující, jak jsem očekával. Přesto jsem první dny navštěvoval výhradně řetězce známých fast foodů, nebo bageterií. Korejská kuchyně nabízí hodně smažených jídel. Je zde velké množství street food stánků.
• Na rozdíl od Čech je složité najít na ulici odpadkový koš ☺